Nález 84/1996 SbNU, sv.6, K otázce poučovací povinnosti soudu v občanském soudním řízení
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, nález č. 84
III. ÚS 104/96
K otázce poučovací povinnosti soudu v občanském soudním řízení
Podmínky a hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou ústavně dány (vymezeny) především přikázanou nestranností obecných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a dále zásadou rovnosti účastníků v řízení (čl. 96 odst. 1 ústavního zákonač. 1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to bez ohledu na to, o jaké řízení jde, či jaká věc má být projednána; z těchto ústavních kautel nesmí procesní poučení obecných soudů vykročit. Jestliže tedy ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, v platném znění, přikazuje obecným soudům poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech, znamená to - pod ústavními aspekty - že může jít jen o poučení takové, které se nikterak nedotýká vzájemného procesního postavení účastníků (zvýhodnění jednoho vůči druhému) a které - jak se rozumí samo sebou - nesmí v sobě obsahovat ani náznak toho, jaké je stanovisko soudu k projednávané věci, příp. jak soud zamýšlí věc rozhodnout; takto ústavně restriktivně chápaná poučovací povinnost obecných soudů ve svých důsledcích znamená, že obecným soudem poskytnuté poučení nikterak nesmí zmenšit vlastní odpovědnost účastníka řízení za jeho procesní postup v řízení, včetně odpovědnosti za to, zda v řízení před obecným soudem vystupuje sám nebo za pomoci zástupce, včetně vlastní odpovědnosti za jeho volbu.
Nález
Ústavního soudu České republiky (III. senátu) ze dne 19. září 1996 sp. zn. III. ÚS 104/96 ve věci ústavní stížnosti V. F. a spol. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 24. 1. 1996 sp. zn. 5 Co 2451/95 o nároku na restituci majetku.
I. Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
II. Odůvodnění
Včasnou a formálně bezchybnou (§ 34, § 72 odst. 2 al. 1 zákona č. 182/1993 Sb.) stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 1996 sp. zn. 5 Co 2451/95 a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud jako soud odvolací a jako orgán veřejné moci porušil jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že v odvolacím řízení neučinil zadost své povinnosti vyplývající z ust. § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a neposkytl jim jako účastníkům řízení dostatečné poučení o jejich procesních právech.
V podrobnějším odůvodnění své stížnosti pak stěžovatelé připomínají procesní průběh své věci před obecnými soudy, mají za to, že v jejím meritu tyto soudy nerozhodly správně a porušení již zmíněné poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu spatřují v tom, že - ačkoli jimi napadené rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil z jiných důvodů, než ze kterých vycházel tento soud - před vyhlášením svého rozhodnutí nepoučil účastníky řízení o jejich právech plynoucích z ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění zák. č. 238/1995 Sb.).
S důrazem na to, že v opravném řízení vznikla neobvyklá a poměrně složitá procesní situace, že šlo o restituční věc, která svou povahou zavazuje obecný soud ke vstřícnému a neformalistickému…