dnes je 2.12.2022

Input:

Nález 27/1998 SbNU, sv. 10, K právu být slyšen při projednávání věci ve správním soudnictví

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, nález č. 27

IV. ÚS 222/97

K právu být slyšen při projednávání věci ve správním soudnictví

Přetrvávající skutečnost, že správní soudnictví v České republice je koncipováno jako řízení jednoinstanční, vyžaduje, aby obecné soudy neposuzovaly věc v přezkumném řízení pouze na základě spisu. Strana, pokud na tom trvá, má právo na veřejné slyšení.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 24. února 1998 sp. zn. IV. ÚS 222/97 ve věci ústavní stížnosti Z.S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 16. 4. 1997 sp. zn. 30 Ca 263/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, pozemkového úřadu z 20. 4. 1995 č. j. PÚ/581/92/K/Č o nepřiznání práva na restituci majetku.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 1997 č. j. 30 Ca 263/95-19 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Ústavnímu soudu byla dne 24.6. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti uvedenému rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, pozemkového úřadu ze dne 20. 4. 1995 č. j. PÚ/581/92/K/Č, podle něhož se stěžovatelce nevrací vlastnictví k požadovaným nemovitostem specifikovaným ve výroku rozhodnutí. Oba orgány státu dospěly shodně k závěru, že nebyl naplněn restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), podle kterého se vydají oprávněným osobám nemovitosti, které přešly na stát v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí ke zjišťování restitučního titulu uvedl, že pozemkový úřad prokázání tísně nijak nehodnotil a rovněž tak ani nelze zjistit, zda se tísní vůbec zabýval. K tomu pak dodává, že toto pochybení by mohlo mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí pouze v případě, že by kupní smlouvy byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. Tato druhá podmínka však v předmětné věci nebyla zjištěna.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že v řízení, které proběhlo před Krajským soudem v Brně, jí nebylo umožněno řádným způsobem uplatnit svá práva a objasnit vše, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí správního orgánu, neboť bylo rozhodnuto o opravném prostředku bez nařízení jednání. Proto je toho názoru, že nebyl respektován čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se domnívá, že správní senát jako první, ale také jediný soudní tribunál, u kterého je realizováno právo na soudní ochranu, by měl respektovat názor účastníků na nutnost jejich slyšení. Ztotožňuje se s názorem, že neveřejné projednání věci a absence jakéhokoli opravného prostředku proti rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno, zbavuje účastníka možnosti dožadovat se respektování zásad spravedlivého procesu. V této souvislosti uvádí, že krajskému soudu musel být v době rozhodování, tj. 16 t, zda zjištění skutkového stavu je dostačující a zda není v rozporu s obsahem spisu a se skutečností. Na základě toho pak stěžovatelka

Nahrávám...
Nahrávám...