dnes je 9.8.2022

Input:

Nález 19/1996 SbNU, sv. 5, K výkladu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, nález č. 19

II. ÚS 193/94

K výkladu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Zákon o Ústavním soudu sice umožňuje, aby stěžovatel pominul další procesní prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práva, avšak snáší tím riziko neúspěchu ve věci, pokud Ústavní soud dojde při obligatorním posouzení, zda stížnost svým významem „podstatně“ přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, k pro něj nepříznivému závěru. Jde o výjimku z obecného pravidla a takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Nejde proto o vytváření situace, kdy by Ústavní soud vstupoval do řízení na míst o druhoinstančních orgánů, nýbrž o zcela zvláštní, zákonodárcem sankcionovaný postup.

Nález

Ústavního soudu České republiky (II. senátu) ze dne 13. března 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 ve věci ústavní stížnosti ing. W.M. proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever z 28. 4. 1994 č. j. PÚ-3457/92 o zamítnutí restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

I. Výrok

Rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28. 4. 1994 čj. PÚ 3457/92 se zrušuje.

II. Odůvodnění

1. Dne 19. 12. 1994 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost stěžovatele ing. W.M. proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28. 4. 1994 č. j. PÚ-3457/92. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení:

a)  ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to části prvé věty za čárkou ve slovech „který má trvalý pobyt na jejím území“ a ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech „a mají trvalý pobyt na jejím území“ a

b)  ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné lhůty k uplatnění nároků.

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal:

1. aby Ústavní soud vyslovil, že předmětným rozhodnutím Pozemkového úřadu Okresního úřadu Plzeň-sever byla porušena ustanovení čl. 1 a 10 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a toto rozhodnutí zrušil,

2. aby Ústavní soud ke dni 1. 2. 1995 zrušil:

a)  ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech „který má trvalý pobyt na jejím území“ a ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech „a mají trvalý pobyt na jejím území“ a

b)  ustanovení § 13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesné lhůty k uplatnění nároků.

Svůj návrh blíže nezdůvodnil, poukázal však na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, který byl vyhlášen pod č. 164/1994 Sb.

2. Skutková stránka případu je následující. Dne 28. 12. 1992, tedy v zákonem stanovené lhůtě, uplatnili stěžovatel a dále J.M. a G.L., roz. M., podle § 9 odst. 1 citovaného zákona nárok k blíže specifikovaným pozemkům. Výzva byla podána

Nahrávám...
Nahrávám...