dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 16/1997 SbNU, sv. 7, K podmínkám, za nichž může soud v občanském soudním řízení jednat v nepřítomnosti účastníků

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 7, nález č. 16

IV. ÚS 81/96

K podmínkám, za nichž může soud v občanském soudním řízení jednat v nepřítomnosti účastníků

Sama skutečnost, že soud, který nepovažuje za nutné provádět výslech účastníka řízení a proto o nařízeném jednání ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 občanského soudního řádu uvědomí pouze jeho zástupce s procesní plnou mocí, nemůže opodstatnit postup soudu podle § 101 odst. 2 občanského soudního řádu v těch případech, kdy se k nařízenému jednání nedostaví účastník ani jeho zástupce, pokud se včas a řádně omluvili a požádali o odročení jednání.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 12. února 1997 sp. zn. IV. ÚS 81/96 ve věci ústavní stížnosti ing. M.H. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 12. 1995 sp. zn. 19 Ca 237/95 o určení vlastnického práva k nemovitosti.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Ca 237/95 ze dne 21. 12. 1995 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 1995 sp. zn. 19 Ca 237/95, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Kutné Hoře ze dne 23. ledna 1995 sp. zn. PU/966/94. Dále se stěžovatel dovolává porušení čl. 11 Listiny, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že Krajský soud v Hradci Králové zaujal v restituční věci podle jeho názoru nesprávný právní názor, a to zejména v otázce posouzení ztráty vlastnictví předmětných nemovitostí mimo rozhodné období podle zákona o půdě.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové 19 Ca 237/95 Ústavní soud zjistil, že krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Kutné Hoře ze dne 23. 1. 1995 sp. zn. PU 966/94, jímž pozemkový úřad podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), rozhodl, že oprávněné osoby, kterými jsou podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona stěžovatel a vedlejší účastnice D.S. a ing. L.B., jsou vlastníky části v rozhodnutí označených nemovitostí v k.ú. T., původně vlastnicky patřící B.H., a to každý z nich k jedné ideální šestině, zároveň bylo rozhodnuto, že uvedené osoby nejsou vlastníky druhé ideální poloviny těchto nemovitostí, tj. té, která původně patřila J.H. Ideální polovina nemovitostí, jejichž původní vlastnicí byla B.H., přešla na čs. stát podle zákona č. 142/1947 Sb., a tedy u této části nemovitostí byl nepochybně prokázán restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Pokud jde o druhou polovinu nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl J.H., vycházel jak pozemkový úřad, tak i krajský soud ze závěru, že tato přešla na stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to ke dni účinnosti citovaného dekretu, tj. ke dni 23. 6. 1945, tedy mimo rozhodné období. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí přitom zdůraznil, že není v jeho

Nahrávám...
Nahrávám...