Nález 123/2008 SbNU, sv.50, K požadavku individuálního posouzení existence překážky bránící vydání stavby v restituci

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 50, nález č. 123

I. ÚS 1499/07

K požadavku individuálního posouzení existence překážky bránící vydání stavby v restituci

V nálezu sp. zn. II. ÚS 486/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 145, str. 349) Ústavní soud v podstatě akceptoval výklad ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zastávaný obecnými soudy, totiž že „pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku“. Prvnímu senátu Ústavního soudu se tento výklad jeví ve vztahu k naplnění účelu restituce jako příliš restriktivní a omezující tento účel: pokud by měl Ústavní soud při výkladu tohoto ustanovení skutečně trvat na prioritě dosažení účelu restitucí, měl by naopak akcentovat mnohem striktnější výklad této překážky. První senát Ústavního soudu nicméně dospěl k závěru, že by bylo v rozporu s principem právní jistoty po více než deseti letech změnit již ustálenou judikaturu soudů. Za zásadní však proto považuje korektivy, které druhý senát Ústavního soudu ve shora citovaném nálezu formuloval, a to (1.) že je třeba i přes takto „matematicky“ přesný výklad ustanovení zachovat možnost individuálního posouzení a postupovat spíše případ od případu, (2.) že jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nejsou z hlediska svého podílu na celkové konstrukci stavby rovnocenné a (3.) že zásadní přestavbou nelze rozumět „zachování statu quo“ prostou výměnou částí jednotlivých prvků (ať už z důvodu zchátrání nebo požadavku vyšší únosnosti, která je spojena s technickým pokrokem, jehož bylo v průběhu vývoje dosaženo).

V případě překážky podle § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je reflektován vztah mezi stavebně technickým charakterem původní stavby a stavby, jejíž vydání je žádáno. Účelem tohoto ustanovení je na jednu stranu chránit jak samotného restituenta před tím, že namísto původní stavby rodinného domu mu bude vydán například vepřín, na druhou stranu je skrze toto ustanovení chráněno vlastnické právo toho, kdo do zásadní přestavby investoval své peněžní prostředky.

Projednávaný případ je přesně oním případem, kdy nelze zcela mechanicky převzít matematicky vyjádřený výklad § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jak byl vytvořen judikaturou soudů, ale kdy je třeba individuálně posoudit, zda se rozhodnutí vnímané v materiálním smyslu jeví jako spravedlivé. Obecné soudy v daném případě naopak bez této korekce převzaly „vzorec“, jímž byl ustálenou judikaturou zaplněn výklad § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, přičemž vyšly ze znaleckých posudků, jejichž závěry jsou přinejmenším zkreslené samotným zadáním, resp. nemožností důkazně podložit stav rozestavěnosti k datu doručení žádosti o vydání nemovitosti. Namísto matematické přesnosti výpočtů se obecné soudy měly soustředit na všechny shora uvedené postuláty plynoucí z předchozí judikatury Ústavního soudu (priorita restitutia in integrum, požadavek individualizovaného posouzení toho, zda je dána překážka…