dnes je 7.7.2022

Input:

Nález 1/1997 SbNU, sv. 7, K dokazování ve správním a občanském soudním řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 7, nález č. 1

IV. ÚS 191/96

K dokazování ve správním a občanském soudním řízení

Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 občanského soudního řádu, tak i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 občanského soudního řádu).

Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 6. ledna 1997 sp. zn. IV. ÚS 191/96 ve věci ústavní stížnosti J.K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 26. 3. 1996 sp. zn. 25 Ca 368/95 o určení vlastnického práva k nemovitostem.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Dne 12. 7. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná podáním doručeným dne 20. 8. 1996, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Rakovník - pozemkového úřadu ze dne 31. 10. 1995 č. j. OPÚ 1320/92-840. Správní orgán rozhodl o tom, že stěžovatel jako navrhovatel není vlastníkem konkrétně uvedených nemovitostí v k.ú. S. s odůvodněním, že není naplněn restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že Krajský soud v Praze nevzal jako důkaz v úvahu svědeckou výpověď MVDr. J.B. a ani touto výpovědí sám důkaz neprovedl a nenapravil tak pochybení správního orgánu. Správní orgán totiž podle názoru stěžovatele nezdůvodnil v souladu s příslušným ustanovením správního řádu, proč nezajistil podepsání výpovědi tohoto svědka. Tato skutečnost měla proto za následek, jak je dále uvedeno v ústavní stížnosti, že byl vydán rozsudek bez použití důkazu, který jednoznačně svědčí ve prospěch navrhovatele. Při jednání před Ústavním soudem pak právní zástupkyně stěžovatele poukázala na skutečnost, že nebylo přihlédnuto k tomu, že svědci, kteří se z různých důvodů ke správnímu orgánu nedostavili, mohli podat svědectví o existenci tísně na straně prodávající. Stejně tak považuje stěžovatel za podivné, že polnosti darované v souvislosti s tímto převodem byly vráceny, avšak u předmětné nemovitosti se tak pro údajný nedostatek tísně nestalo. V tomto postupu spatřuje stěžovatel porušení povinnosti hodnotit každý důkaz zvlášť a všechny pak ve vzájemné souvislosti, tedy povinnosti, která vyplývá z občanského soudního řádu a ze správního řádu. V důsledku toho pak došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V této skutečnosti, jakož i ve znění čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, spatřuje stěžovatel opodstatnění ústavní stížnosti a navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

V souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla ústavní stížnost doručena účastníku řízení, jakož i vedlejším účastníkům k vyjádření.

Krajský soud v Praze ve

Nahrávám...
Nahrávám...