11.1.1.2 Daňové řízení a správní řád – Základní zásady správy daní
JUDr. Mgr. Luboš Jemelka
Uplatnění základních zásad
Správní řád se ještě za účinnosti zákona o správě daní a poplatků musel s ohledem na svůj § 177 odst. 1 uplatnit rovněž v případě těch základních zásad činnosti správního orgánů, které nebyly zmíněny v zákoně o právě daní a poplatků. Jak uvádí komentář ke správnímu řádu: "Nelze připustit, aby byla aplikace § 2 až 8 správního řádu vyloučena pouze na základě toho, že zvláštní zákon obsahuje část nazvanou zásady řízení, aniž by obsah této úpravy zajišťoval obdobný standard ochrany práv jako v případě aplikace ustanovení správního řádu. Účelem § 177 odst. 1 správního řádu je tedy zajištění alespoň elementární právní úpravy správního řízení i tam, kde je vyloučena aplikace správního řádu, aby byl naplněn čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, upravující vázanost veřejné moci zákonem. Toto pravidlo má určitý materiálně "nadzákonný“ charakter, které by se mělo vztahovat nejen na zákony, které nabyly účinnosti před 1. lednem 2006, ale rovněž na zákony pozdější. Z dikce § 177 odst. 1 správního řádu vyplývá proto subsidiarita použití správního řádu, neboť v případě, že by zvláštní právní předpis obsahoval právní úpravu odpovídající základním zásadám činnosti správních orgánů upraveným ve správním řádu, právní úprava správního řádu se neuplatní.“ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck. 2008, s. 559)
Podpůrně správní řád
Některé zákony sice zdůrazňují jednotlivé základní zásady (například zákon o přestupcích nebo zákon o státní kontrole), vlastní komplexní úpravy těchto zásad však nemají. Jediným zákonem, který měl již v minulosti vlastní základní pravidla řízení, byl zákon o správě daní a poplatků. I v případě tohoto zákona však převládal názor, že na určité dílčí záležitosti, neupravené zákonem o správně daní a poplatků, se základní zásady správního řádu musely podpůrně použít.
Názor soudu
Tento názor potvrzovalo například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 59/2005 (www.nssoud.cz), ze kterého vyplývá, že v případě, kdy zákon o správě daní a poplatků úpravu odpovídající zásadám správního řádu neobsahuje (např. zásadu předvídatelnosti rozhodnutí), uplatní se tyto zásady i v řízeních vedených v jeho procesním režimu, a to postupem dle § 177 odst. 1 správního řádu. Mimo jiné zde uvedl: "... nelze ani ve správním řízení vedeném v procesním režimu daňového řádu rezignovat na základní procesní práva jeho účastníků, včetně práva na seznámení se se skutečnostmi, které mohou být vzaty za základ rozhodnutí.“ Lze v této souvislosti zmínit nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 173/2001, kde se konstatuje, že "na daňové řízení lze vztáhnout pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat v souladu s článkem 38 odst. 2 Listiny. Musí tedy umožnit stěžovatelce, aby věc byla projednána v její přítomnosti a mohla se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. ... Jakkoli Ústavní soud tyto závěry vyslovil v souvislosti s rozhodováním soudů, lze je, dle názoru Nejvyššího správního soudu, nepochybně vztáhnout i na řízení správní. Za explicitní vyjádření této kautely v jednoduchém právu lze považovat § 2 odst. 4 správního řádu (č. 500/2004 Sb.); ve smyslu ustanovení § 177 odst. 1 téhož zákona se uplatní i v řízeních vedených v procesním režimu daňového řádu.“
I před tímto rozhodnutím potvrzovaly některé články, že podpůrné použití zásad uvedených v části první správního řádu muselo platit i pro daňové řízení všude tam, kde právní úprava zákona o správě daní a poplatků neodpovídala zásadám stanoveným v § 2 až 8 správního řádu (viz blíže Kindl, M., Správní…
