č. 1730/2008 Sb. NSS, Důchodové pojištění: příplatek k důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci
č. 1730/2008 Sb. NSS
Důchodové pojištění: příplatek k důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci
k § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
k § 81 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 134/1997 Sb. a č. 501/2004 Sb.*)
k § 63 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
Nárok na příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, může uplatnit pouze poškozený, neboť nejde o samostatně stojící nárok, ale o dávku vyplácenou současně s dávkou důchodového pojištění.
Ustanovení § 81 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, neumožňuje zahájit řízení o dávku důchodového pojištění (sociálního zabezpečení) ani o její úpravu po smrti poživatele dávky na žádost dědiců.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007, čj. 4 Ads 83/2006-37)
Věc: Věra S. proti České správě sociálního zabezpečení o příplatek k důchodu, o kasační stížnosti žalobkyně.
Rozhodnutím žalované ze dne 25. 1. 2005 byla zamítnuta žádost žalobkyně o doplacení příplatku k důchodu jejího manžela za dobu jeho věznění od 5. 10. 1947 do 19. 6. 1948 s odůvodněním, že o příplatku k důchodu manžela žalobkyně v rozsahu jím za jeho života uplatněných nároků bylo pravomocně rozhodnuto již v roce 1991 a tento příplatek mu byl přiznán. Žádné další řízení za jeho život v této věci zahájeno nebylo, přičemž po jeho smrti již toto řízení zahájit nelze, neboť příplatek k důchodu se stává jeho součástí, takže nárok na jeho doplatek je nutno posuzovat stejným způsobem jako nárok na doplatek důchodu. Žalovaná poukázala na § 63 zákona o důchodovém pojištění, které umožňuje přechod nároku na osoby zde vyjmenované tehdy, jestliže za života oprávněné osoby bylo řízení zahájeno, avšak neskončeno, anebo bylo sice ukončeno, avšak oprávněné osobě nebyly vyplaceny všechny splátky, které jí v souladu s výsledky ukončeného řízení náležely. V případě zemřelého manžela žalobkyně však žádné řízení do dne smrti neprobíhalo, přičemž na základě žádosti žalobkyně takové řízení již zahájit nelze.
Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou, v níž zejména uvedla, že její manžel odepřel dne 3. 10. 1947 u Vojenského útvaru ve Znojmě výkon vojenské služby, neboť to bylo v rozporu s jeho náboženským přesvědčením (manžel žalobkyně byl příslušníkem církve svědků Jehovových). Rozsudkem Vojenského soudu I. stolice ze dne 15. 12.1947 byl za toto jednání uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146c a § 149 vojenského trestního zákona z roku 1855 a byl odsouzen k trestu žaláře v trvání 1 roku, zostřeného jednou měsíčně postem a tvrdým ložem v den postu a samovazbou po celý šestý a poslední měsíc trestu. Rozhodnutím Nejvyššího vojenského soudu v Praze ze dne 9.6. 1948 byl trest zmírněn na žalář 9 měsíců, zostřený samovazbou ve čtvrtém a osmém měsíci trestu, jakož i měsíčně jednou postem a tvrdým ložem v den postu. Manžel žalobkyně byl ve vazbě od 5. 10. 1947 do 15. 12. 1947, ve výkonu trestu od 16. 12. 1947 do 19. 6. 1948, kdy byl propuštěn…
