Nález 48/2008 SbNU, sv.48, K otázce tzv. slovenských důchodůK závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 48, nález č. 48

I. ÚS 365/05

K otázce tzv. slovenských důchodů
K závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud se otázkami aplikace Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (dále též jen „Smlouva“) zabýval již opakovaně (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 405/02, sp. zn. III. ÚS 252/04, sp. zn. IV. ÚS 158/04, sp. zn. IV. ÚS 301/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č.80, svazek 36, nález č. 16, svazek 37, nález č. 72, svazek 47, nález č.190). Zásadní stanovisko pak vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 54). V něm připomněl právní závěry již dříve vyslovené ve výše uvedených nálezech, které je nutno aplikovat i v posuzovaném případě. Ústavní soud zaujal stanovisko, že ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, jejich ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím (nález sp. zn. Pl. ÚS 31/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 25, vyhlášen pod č. 164/1995 Sb.). Bývalý společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění; z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, respektive kde měl sídlo jeho zaměstnavatel. Ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, (čl. 1) přijala Česká republika v ústavní rovině princip kontinuity právního řádu, pročež na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu nelze nahlížet jako na „zaměstnání v cizině“. V důsledku tohoto rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu, respektive sídlo zaměstnavatele naopak „zaměstnáním v cizině“, je nutno mít za diskriminující, neboť není podloženo „objektivními“ a „rozumnými“ důvody. Dvoustranná smlouva o sociálním zabezpečení uzavřená se Slovenskou republikou zasahuje do právních vztahů, které vznikly a trvaly v době dřívějšího společného státu a v době platnosti československého práva, které bylo následně recipováno do práva českého, a proto mezinárodní závazky České republiky, jež směřují svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů, které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu, musí respektovat určité ústavní meze. V případě, že občan splnil podmínku minimálního počtu let pojištění požadovanou § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ještě v době existence společného československého státu, „aplikace mezinárodní smlouvy na základě § 61 téhož zákona nemůže vést k tomu, že je mu zpětně splnění této podmínky upíráno. Odporuje to principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, který tvoří samotný základ konceptu právního státu“. Pojem právního státu musí být vykládán v návaznosti na požadavek úcty k právům a svobodám člověka (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky)…