Nález 208/2007 SbNU, sv.47, K možnosti domáhat se soudní ochrany ve věci přezkumu rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, nález č. 208

I. ÚS 487/04

K možnosti domáhat se soudní ochrany ve věci přezkumu rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti

Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 120/06 ze dne 28. 5. 2007 (N 90/45 SbNU 317) je úkolem Ústavního soudu zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva; zda se tak stane v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení či ve správním soudnictví, je pro Ústavní soud nerozhodné, neboť základní lidská práva a svobody mohou být stejně dobře chráněna nebo opomíjena jak civilní, tak i správní větví českého soudnictví.

Ústavní soud proto považuje argumentaci obecných soudů, která dovozuje nemožnost přezkoumat rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru jen ze skutečnosti, že bylo vydáno podle zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, za zavádějící, formalistickou a v konečném důsledku zbavující stěžovatele práva na soudní přezkum rozhodnutí služebního orgánu o jeho propuštění ze služebního poměru. Argumentace, podle níž rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být podle právní úpravy platné v době jeho vydání přezkoumáváno soudem, a že tedy do pravomoci soudu nespadá ani žaloba na určení, zda tu právo z něj vyplývající je či není, je formálně sice zdánlivě (na první pohled) správná, avšak vycházející z premisy, jež uvedené základní právo stěžovateli upírá.

Ústavní soud připomíná rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 2007 ve věci Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku č.63235/00, ve kterém Evropský soud pro lidská práva zásadně rozšířil aplikaci článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (rozšířil právo státních zaměstnanců na spravedlivý proces) i na spory vedené státními zaměstnanci (včetně policistů). Výjimka z tohoto práva připadá v úvahu jen za současného splnění dvou podmínek, a to, že právní řád státu výslovně vylučuje přístup k soudu u příslušných pozic či kategorií zaměstnanců a že vyloučení tohoto přístupu musí spočívat na objektivních důvodech souvisejících se zájmy státu. Ústavní soud usuzuje, že tyto podmínky v právní úpravě (a tedy i v souzené věci) nenastaly, a proto - ani z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva - není důvod, aby Ústavní soud uvedené základní právo stěžovateli negarantoval.

Zastavení řízení pro neexistenci pravomoci obecných soudů po 13letech probíhajícího sporu považuje Ústavní soud za natolik neproporcionální, že je i se zřetelem k okolnostem daného případu tolerovat nemůže. Obecně platí, že taková formální rozhodnutí - ignorující podstatu věci - po řadu let trvajícím procesu otřásají důvěrou občanů v soudnictví, které tvoří jeden ze základních pilířů demokratického právního státu.

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 28. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 487/04 ve věci…