dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 20/1999 SbNU, sv. 13, K právu na spravedlivý proces; K vydávání osob k trestnímu stíhání do ciziny; K nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 20

IV. ÚS 427/98

K právu na spravedlivý proces
K vydávání osob k trestnímu stíhání do ciziny
K nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí

Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Přestože hodnocení a závěry vrchního soudu k otázce přípustnosti extradice jsou obsaženy v odůvodnění napadeného usnesení, výrok k této otázce zde chybí. Tato absence výroku zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což odporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 4. února 1999 sp. zn. IV. ÚS 427/98 ve věci ústavní stížnosti J. S. R. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 13. 8. 1998 sp. zn. 1 To 150/98 o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do ciziny.

I. Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 1998 čj. 1 To 150/98-98 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo doplněno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1998 čj. 3 Nt 364/98-86 o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA, stěžovatel uvádí, že obecné soudy nepřípustně rozšiřujícím výkladem čl. II odst. 2 Smlouvy mezi republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců, publikované pod č. 48/1926 Sb. (dále jen „Smlouva“) zasáhly do jeho ústavně chráněných práv. Podle názoru stěžovatele nelze jednání, pro které má být vydán, podřadit pod skutkovou podstatu žádného z trestných činů uvedených v čl. II odst. 2 Smlouvy, neboť konkrétní jednání stěžovatele je podle české právní úpravy možno kvalifikovat pouze jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona a takové jednání nevykazuje znaky žádného z trestných činů, pro které je vydání dle uvedené Smlouvy přípustné. Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle stěžovatele správně o jeho propuštění z předběžné vazby nařízené podle § 381 odst. 1 trestního řádu, avšak téhož dne, tj. 13. 8. 1998, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením čj. 3 Nt 364/98-108 o vzetí stěžovatele do vydávací vazby podle § 381 odst. 2 trestního řádu. Kontinuita vazby byla přerušena okamžikem, kdy marně uplynula lhůta pro doručení žádosti o vydání podle čl. XI Smlouvy a stěžovatel měl být propuštěn na svobodu. Podle jeho názoru není v pravomoci Krajského soudu v Ostravě ani Vrchního soudu v Olomouci, aby nezákonnost postupu v předběžném šetření zhojily uvedeným způsobem. Postupem Vrchního soudu v Olomouci se stěžovatel cítí dotčen ve svých právech chráněných v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a žádá, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil ve výroku, kterým se potvrzuje usnesení Krajského soudu v Ostravě o přípustnosti jeho vydání do USA.

Vrchní soud v Olomouci uvedl ve svém vyjádření ze dne 12. 1. 1999, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Řízení o vydání do ciziny nelze považovat

Nahrávám...
Nahrávám...