Nález 159/2007 SbNU, sv.47, K zásadě, že nikdo není povinen sám sebe obviňovatK trestněprocesnímu úkonu rekognice

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, nález č. 159

III. ÚS 528/06

K zásadě, že nikdo není povinen sám sebe obviňovat
K trestněprocesnímu úkonu rekognice

Z hlediska zásady „nemo tenetur se ipsum accusare“ („nikdo není povinen sám sebe obviňovat“) lze rozlišovat dva okruhy trestněprocesních úkonů, z nichž jedny jsou charakterizovány aktivitou obviněného, k nimž obviněný nesmí být pod hrozbou sankce donucován, zatímco druhý okruh zahrnuje úkony, jichž je obviněný toliko pasivním objektem a k jejichž strpění jej lze zákonnými prostředky přinucovat.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi musí vycházet z principu proporcionality mezi jednotlivými hodnotami a právy chráněnými ústavním pořádkem. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud konstatuje, že pravidlo „nemo tenetur se ipsum accusare“ není, i přes svůj zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu, bezbřehé. Pokud by konání rekognice záviselo zcela na vůli obviněných, došlo by k nepoměrnému ztížení vyšetřování trestných činů a v důsledku toho k ochromení orgánů činných v trestním řízení při zjišťování objektivní pravdy (§ 2 odst. 5 věta druhá trestního řádu). Rekognice je úkonem, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru. Pouhé strpění rekognice nelze označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování. Poznávaná osoba (včetně obviněného) je povinna strpět provedení rekognice a může být přípustnými prostředky (předvedením, uložením pořádkové pokuty) donucována k účasti na rekognici. V projednávaném případě policejní orgán neměl povinnost stěžovatele poučit o právu účast na rekognici odmítnout.

Naproti tomu v takovém případě, kdy policejní orgán vyzval obviněného v rámci rekognice k hlasovému projevu, došlo k překročení hranice mezi úkonem, při němž je obviněný toliko pasivním objektem vyšetřovacího úkonu, a situací, kdy je obviněný nucen k aktivnímu jednání, jímž se sám může usvědčit. Bylo by v rozporu s právem neobviňovat sám sebe, pokud by pod sankcí pořádkové pokuty měl obviněný být „donucen mluvit“. Policejní orgán tedy v daném případě nepostupoval správně, když stěžovatele předem nepoučil o jeho právu odmítnout uvedená slova opakovat. Policejní orgán sice může obviněného vyzvat, aby promluvil nebo jinak aktivně jednal, musí jej však poučit, že to může odmítnout; pokud obviněný nebyl takto poučen, je provedená rekognice neúčinným důkazem.

Ústavní soud při své rozhodovací činnosti vychází ze zásady sebeomezení a ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů přistupuje jen tehdy, lze-li v následném řízení před obecnými soudy reálně očekávat rozhodnutí pro stěžovatele příznivější. Ústavní soud hodnotí spravedlivost procesu jako celek; dílčí pochybení orgánů činných v trestním řízení nemusí nutně vést k rozhodnutím o vině a trestu, jež by bylo třeba zrušit pro rozpor s ústavním pořádkem.

V projednávané věci Ústavní soud shledal, že rozhodnutím a postupem obecných soudů nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ani k zásahu do jiných základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nález

…