Nález 149/2005 SbNU, sv.38, K posuzování odvolání, jež bylo odůvodněno až po zákonem stanovené lhůtě
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 38, nález č. 149
IV. ÚS 276/04
K posuzování odvolání, jež bylo odůvodněno až po zákonem stanovené lhůtě
Obecný účel novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., spočívající ve zjednodušení a zrychlení trestního řízení, lze považovat za ústavně konformní, ba naplňující regulativní ideu vyjádřenou v základních právech garantujících fair proces, neboť součástí fair procesu je i rychlost řízení. Otázkou však je, zda ustanovení § 249 odst. 1, § 251 odst. 1, § 253 odst. 3 a § 254 odst. 1, 2 a 3 trestního řádu v interpretaci provedené obecnými soudy v této věci nevykročila z obecně vymezeného účelu tak, že neproporcionálně popřela účel, resp. cíl samotného odvolání v trestních věcech, který je rovněž ústavně chráněn.
Za účel odvolání je třeba považovat posílení či zvýšení jistoty o tom, že skutek obviněného byl soudem první instance posouzen řádně, a to jak z hlediska dokazování skutkových okolností, tak z hlediska právního posouzení. Odvolání je třeba považovat za právní institut jistící důsledné uplatnění a prosazení principu presumpce neviny, který chrání svobodu jednotlivce a do které lze zasáhnout jen tehdy, jsou-li důvody a způsob, které umožňuje zákon, postaveny najisto. Tento požadavek plyne z interpretace článkem 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod garantované osobní svobody. Přitom pravděpodobnost důvodnosti zásahu do osobní svobody, která by se mohla blížit jistotě o důvodnosti takového zásahu do tohoto statku, který je základním pilířem, z něhož jsou další základní práva odvozena, nelze konstruovat z posouzení věci jedinou soudní instancí, mnohdy jediným soudcem (samosoudcem). Obecné zkušenosti svědčí totiž o omylnosti jednotlivých osob, včetně soudců, a to i v případě, že tyto osoby jsou profesionálně zdatné, jakož i pečlivé.
Propadný charakter procesní lhůty není obvyklý, a je-li procesní lhůta zákonodárcem zamýšlena jako lhůta propadná, pak se tato zákonodárcova intence projevuje ve výslovném ustanovení zákona, které stanoví, že navrácení lhůty není přípustné (viz např. konstrukce § 265e odst. 4 trestního řádu o dovolání). Ostatně pokud by zákonodárce skutečně konstruoval propadný charakter lhůty u opravného prostředku, jakým je odvolání, tj. u prostředku, jehož existence je chráněna základním právem (čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), vyvolávala by taková konstrukce ústavněprávní pochybnosti o příliš restriktivním formálním omezení tohoto základního práva.
Zákonodárce správně diferencuje co do charakteru lhůt vztahujících se k odvolání z jedné strany a dovolání ze strany druhé. Zatímco totiž dovolání jako opravný prostředek podávaný proti pravomocnému rozhodnutí respektuje při konstrukci lhůty ústavní požadavek právní jistoty a lhůta má skutečně propadný charakter, je třeba při výkladu zákonem stanovené lhůty (jakékoli) vztahující se k odvolání mít stále na paměti účel, který odvolání zcela nezastupitelně plní, jak naznačeno svrchu. V situaci, kdy zdůvodnění odvolání bylo v době…
