Nález 117/2003 SbNU, sv.31, K rozlišování pravomoci a kompetence státního orgánuK poskytování příspěvku za službu příslušníkům Bezpečnostní informační služby
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 31, nález č. 117
IV. ÚS 150/01
K rozlišování pravomoci a kompetence státního orgánu
K poskytování příspěvku za službu příslušníkům Bezpečnostní informační služby
Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.
Je nutné trvat na striktním rozlišování pravomoci a kompetence. Pravomocí státního orgánu je třeba chápat samotnou realizaci státní moci v příslušné formě (tj. ve formě normotvorné nebo individuálně rozhodovací), zatímco kompetence jsou již zcela konkrétním věcným vymezením otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci. Dohoda uzavíraná mezi Bezpečnostní informační službou České republiky a Ministerstvem vnitra se netýkala převodu pravomoci, nýbrž jen převodu kompetence. Kompetence orgánů vykonávajících veřejnou moc jsou stanoveny toliko zákonem, od něhož se nelze dohodou mezi orgány odchýlit, ledaže by zákon uzavření takové veřejnoprávní smlouvy výslovně předpokládal. Z tohoto hlediska nelze připustit, aby někdejší Bezpečnostní informační služba České republiky přenesla kompetence stanovené zákonem na jiný orgán státní moci, Ministerstvo vnitra. Jinak je však třeba hodnotit situaci, kdy státní orgán takto přenesenou kompetenci uplatní vůči jednotlivci v individuálním právním aktu, přičemž jednotlivec je v dobré víře ve správnost tohoto aktu a současně jedná v dobré víře v nabytá práva vyplývající z tohoto aktu. V takovém případě nastupuje do popředí právě požadavek ochrany dobré víry jednotlivce ve správnost aktů, jimiž je vůči němu uplatňována veřejná moc, a to za podmínky, že taková veřejná moc disponuje nezbytnou demokratickou legitimitou. Ostatně setrvání na těchto postulátech je samo o sobě předpokladem trvání takové legitimity.
Nález
Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 9. října 2003 sp. zn. IV. ÚS 150/01 ve věci ústavní stížnosti V. M. proti rozhodnutím ředitele Bezpečnostní informační služby z 31. 7. 2000 č. j. 83-12/2000-BIS-1 a z 29. 12. 2000 č. j. 532-22/2000-BIS-1 ohledně vyplácení příspěvku za službu a proti usnesení Městského soudu v Praze z 31. 8. 2001 sp. zn. 28 Ca 105/2001 spojené s návrhem na zrušení části § 158 zákona č. 527/1992 Sb., o Bezpečnostní informační službě České republiky, ve znění zákona č. 316/1993 Sb., v rozsahu slov služebně zařazeným v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie nebo Federální informační službě.
Výrok
I. Rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 31. 7. 2000 č. j. 8312/2000-BIS-1 a ze dne 29. 12. 2000 č. j. 532-22/2000-BIS-1 se ruší pro rozpor s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 2 odst. 3 a čl. 1 odst. 1…