Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 855

 Nahoru[Povinnosti a práva mezi rodiči a dětmi]

Komentované ustanovení obsahuje základní vymezení povinností a práv mezi rodiči a dětmi. Hovoří-li se o rodiči, je tím míněn výhradně rodič určený právem (k určování mateřství srov. § 775, k určování otcovství srov. § 776 až § 784), nikoliv rodiče biologického či sociálního. Postavení manžela či partnera rodiče žijícího ve společné domácnosti s dítětem je pak upraveno samostatně (§ 885).

Oblasti povinností a práv mezi rodiči a dětmi

V prvním odstavci komentovaného ustanovení je nutno zdůraznit zejména dvě skutečnosti: nejprve předřazení povinností právům, neboť povinnosti podle záměru autorů NOZ mají právům předcházet,¹ a dále vzájemnost povinností a práv mezi rodiči a dětmi. Nejde o povinnosti a práva rodičů ve vztahu k dítěti, tedy o jednostranně působící povinnosti a práva, ale též o povinnosti a práva dítěte ve vztahu k rodičům. Tím je zdůrazněna existence vztahu mezi rodiči a dětmi, kdy povinnostem rodičů odpovídají práva dítěte a naopak (pro řadu povinností rodičů je pak příznačné, že jsou zároveň právy rodičů – například povinnost a právo pečovat o dítě). Dítě v tomto vztahu proto není pouhým recipientem, ale aktivním subjektem. Tato koncepce odpovídá současnému pojetí dítěte, jemuž jsou mj. proto přiznána tzv. participační práva (k tomu srov. dále též komentář k § 867 a § 875 odst. 2).

U některých povinností a práv je pak na straně rodičů dána jejich nerozlučnost. Například povinnost a právo rodiče vychovávat dítě jakou součást rodičovské odpovědnosti je povinností rodiče ve vztahu k dítěti a zároveň právem rodiče navenek, ve vztahu ke třetím osobám (a to též ve vztahu k druhému rodiči), kdy rodič má právo nebýt ve výkonu této složky rodičovské odpovědnosti rušen.

Vzájemných povinností a práv se rodiče ani dítě nemohou vzdát. Pokud by tak učinili, jednalo by se o zdánlivé právní jednání nemající právní následky (srov. § 554).

Teorie rozlišuje tři skupiny povinností a práv mezi rodiči a dětmi, jež jsou v občanském zákoníku systematicky řazeny za sebou podle kritéria významnosti²:

−statusová práva (k tomu srov. komentář k § 856, § 860 a násl..),

−vyživovací povinnost a právo na výživné (§ 910 a násl.),

−rodičovská odpovědnost (§ 858, § 865 a násl.).

Tyto tři oblasti vztahů mezi rodiči a dětmi jsou relativně samostatné, na sobě nezávislé, resp. vzájemně nepodmíněné. To je zdůrazňováno důvodovou zprávou a též – opakovaně – v samotném textu zákona (srov. § 859, případně § 869 odst. 2). Ve skutečnosti je však od sebe zcela oddělit nelze.

Na statusový vztah rodič–dítě je vázáno nositelství rodičovské odpovědnosti (§ 865 odst. 1). Tomu odpovídá též systematika NOZ, kdy určování rodičovství (§ 775 až § 784) předchází úpravě povinností a práv mezi rodiči a dětmi. Statusová práva a rodičovská odpovědnost se dále prolínají v souvislosti s osvojením dítěte (srov. § 825, podle něhož dochází ex lege k pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti po uplynutí tří měsíců od udělení souhlasu s osvojením dítěte, případně § 873, podle něhož lze v případě rozhodnutí soudu o zbavení rodičovské odpovědnosti zároveň rozhodnout o ztrátě rodiče vyslovit souhlas s osvojením dítěte).

Zákon rovněž opakovaně zdůrazňuje oddělenost a nepodmíněnost rodičovské odpovědnosti a vyživovací povinnosti a práva na výživné (§ 859, § 869 odst. 2). Navzdory tomu ani tyto dvě oblasti nelze bez dalšího striktně oddělovat. Tak například neplnění povinností dítěte plynoucí z rodičovské odpovědnosti (typickým příkladem je odmítání styku s rodičem ze strany dítěte v rozporu s dobrými mravy) může mít vliv na vyživovací povinnost rodiče. Uvedený závěr lze dovodit ze základních zásad výslovně zakotvených v textu zákona (zejména § 8), případně z dalších zásad soukromého práva (zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy aj.). Neplnění vyživovací povinnosti bude soud zvažovat jako jeden z aspektů při rozhodování o zásahu do rodičovské odpovědnosti rodiče (samotné neplnění vyživovací povinnosti však nebude bez dalšího důvodem pro zbavení rodičovské odpovědnosti; je nutno dále zkoumat existenci citové vazby mezi rodičem a dítětem a další, k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2011, jehož závěry jsou plně aplikovatelné též ve vztahu k úpravě obsažené v NOZ). Dále lze též zvažovat povinnost rodiče vychovávat dítě jako možnou limitaci jeho vyživovací povinnosti.³

Účel úpravy povinností a práv

Druhý odstavec citovaného ustanovení výslovně vymezuje účel. Navazuje tak na čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na rozdíl od prvního odstavce však již nezdůrazňuje vzájemnost…