Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 794

 Nahoru[Pojem osvojení]

NOZ pregnantně vyjádřil nejen svým systematickým zařazením celé části o osvojení, ale i obecnou definicí v komentovaném ustanovení pojetí tohoto statusového institutu. Definice § 794 přitom navazuje a rozvíjí základní § 771, podle něhož příbuzenství je vztah osob založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý osvojením. Proto je také úprava osvojení zařazena v Dílu 2 (Poměry mezi rodiči a dětmi) hned za kapitolou Určování rodičovství, a nikoliv jako zcela samostatná část, jako tomu bylo v dřívější zákonné úpravě. Důvodová zpráva k § 771 tu konstatuje, že "spřízněnost může vzniknout jednak přirozeně (pokrevně), jednak osvojením... Proti přirozenému či jakoby-přirozenému [pozn.: tedy umělým oplodněním] procesu stojí proces právní, tedy řízení o osvojení zakončené (vyhovujícím) rozhodnutím soudu".

Současná definice adopce plně odpovídá klasické definici římskoprávní: "osvojení neboli adopce [byla,] přijímal-li někdo cizího člověka za vlastního".¹ Ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 56/1928 Sb., o osvojení, platného do 31. 12. 1949, obsahovalo obdobnou definici: "... [osvojitel] může jiného smlouvou přijmouti za vlastního (osvojiti)." Totalitní zákonodárce z ideologických důvodů (srov. dále) takové obecné vymezení adopce nepřevzal a v § 63 zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, přistoupil rovnou k obsahovému vymezení účinků adopce tak, že "osvojením vznikne mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi". Ustanovení § 63 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, z doby tzv. vítězného socialismu, tuto definici dále rozšířilo o vymezení kvazipříbuzenského poměru i mezi osvojencem a ostatními příbuznými takto: "... osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský."

Proti komentované definici bývá vedena z praktického hlediska bezpředmětná polemika, která ustanovení považuje jednak za nepotřebné, jednak za nepřesné. Kritika je vedena k pojmu "cizí osoba" s tím, že osvojitelem může být i osoba, která ve vztahu k osvojenci "cizí" není, jde například o příbuzného v pobočné linii, manžela rodiče osvojence apod. Tato kritika je nepřípadná. Vztah rodič–dítě je základním, určujícím vztahem lidského života vůbec a je dán – zcela nutně – biologicky. Vztah rodič–dítě je v jeho komplexním přirozeném obsahu nenahraditelný (toto konstatování samozřejmě nevypovídá vůbec nic o "kvalitě" tohoto vztahu ve smyslu objektivním ani subjektivním). A to ani právně. Proto osvojení je a musí být správně chápáno jen jako pouhá právní fikce příbuzenství. Osvojení by současně již ani nemělo být pojímáno jako institut tzv. náhradní rodinné péče, jak opatrně hned v úvodu konstatuje důvodová zpráva k citovanému ustanovení ("institut osvojení nemá být napříště považován výlučně za formu náhradní rodinné péče"). Nejen u osvojení obecně, ale zejména u osvojení nezletilého, o něž jde stále v praxi především, lze říci, že jakákoliv osoba vystupující vůči dítěti v postavení obdobném postavení rodiče, ať již úplně (osvojitel), nebo z větší či menší míry částečně (poručník, pěstoun), není v onom bytostném a základním vztahu nikdy "rodičem", ale je a zůstává…