Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 792

 Nahoru [Prominutí zmeškání popěrné lhůty]

Uplynutí popěrné lhůty

Popěrné lhůty jsou upraveny v ustanovení § 785 - § 791, a to zvlášť pro jednotlivé osoby (tj. matku a matrikového otce; dítěti ani biologickému otci zákon popěrné právo nepřiznává) a samostatně podle toho, jakou domněnkou bylo otcovství k dítěti určeno. Tyto lhůty jsou svým charakterem prekluzivní, jejich uplynutím zaniká oprávněným osobám popěrné právo.

Možnost prominutí zmeškání prekluzivní popěrné lhůty podle ustanovení § 792 je dána bez ohledu na to, kterou domněnkou bylo určeno otcovství, a bez ohledu na to, která osoba se popření domáhá, resp. bude domáhat, jestliže zmeškání lhůty bude prominuto, matce i matrikovému otci (muži, jehož otcovství bylo určeno některou z domněnek v ustanovení § 776 - § 783.

Ustanovení § 792 navazuje historicky na úpravu v ustanovení § 62 ZR ve znění účinném od 1. 8. 1998, které upravovalo oprávnění nejvyššího státního zástupce podat návrh na popření otcovství po uplynutí popěrných lhůt, jestliže to vyžadoval zájem dítěte (srov. ustanovení § 62 odst. 1 ZR) nebo jestliže bylo z okolností zřejmé, že matrikový otec není biologickým otcem dítěte a současně zájem dítěte nevyžadoval, aby k popření otcovství nedošlo (srov. ustanovení § 62 odst. 2 ZR). Subjektem fakticky posuzujícím, zda má být ve věci prominuto zmeškání popěrné lhůty, tedy byl nejvyšší státní zástupce.

V novém občanském zákoníku zákonodárce – zřejmě též pod vlivem dostupné judikatury (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, který zdůraznil mj. pozitivní povinnost státu zajistit účinné respektování soukromého a rodinného života, rozhodnutí ESLP ve věci Kňákal proti České republice ze dne 8. 1. 2007 č. 39277/06, rozsudek ESLP ve věci Paulík proti Slovensku ze dne 10. 10. 2006 č. 10699/05, rozsudek ESLP ve věci Shofman proti Rusku ze dne 24. 11. 2005 č. 74826/01 aj.) – zvolil poněkud odlišnou koncepci, když posouzení důvodnosti návrhu na zmeškání popěrné lhůty svěřil v ustanovení § 792 soudu. Podle Důvodové zprávy¹ byl tento postup zvolen proto, že se jedná o statusovou otázku.

Podmínky pro prominutí popěrné lhůty

Podle ustanovení § 792 lze o prominutí zmeškání lhůty rozhodnout, jestliže to vyžaduje zájem dítěte a současně veřejný pořádek (kumulativně). Prominutí zmeškání popěrné lhůty je oprávněním soudu, nikoli jeho povinností, tzn. i když jsou splněny shora uvedené podmínky, stricto sensu není soud povinen návrhu na prominutí lhůty vyhovět. Jinými slovy, na prominutí zmeškání lhůty není právní nárok.

Jakkoli je to snad pochopitelné ve vztahu k matce a matrikovému otci (v duchu zásady vigilantibus iura), nejeví se to logické ve vztahu k dítěti při zohlednění skutečnosti, že dítě popěrné právo občanským zákoníkem přiznáno nemá – ač podle ustanovení čl. 7 Úmluvy o právech dítěte má dítě mj. právo znát své rodiče, podle ustanovení čl. 12 odst. 1 téže úmluvy má stát zabezpečovat dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, a těmto názorům má být věnována pozornost přiměřená věku a úrovni dítěte (obdobně též ustanovení § 100 odst. 3 OSŘ).

Pokud jde o podmínku zájmu dítěte, tato vychází (mj.) z ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyžadujícího, aby zájem dítěte byl předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uskutečňované mj. soudy. Soud bude při posuzování zájmu dítěte brát v úvahu požadavek souladu právního a biologického (ale též sociálního) otcovství ve vazbě na zájem dítěte (s ohledem na specifické okolnosti dítě může, ale nemusí mít vždy zájem na sladění biologického, právního a sociálního rodičovství), právo dítěte znát svůj biologický původ (srov. čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; výjimečně však může být v zájmu dítěte i svůj biologický původ neznat, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího osudu pod publ. č. 102/2012), zájem dítěte na stabilitě poměrů aj. Zájem dítěte přitom není neměnný, vyvíjí se v čase. Tak například dítě, které si po dobu několika let tvořilo silnou citovou vazbu k matrikovému otci (tedy je soulad mezi právním a sociálním rodičovstvím), nemusí mít vždy zájem na popření jeho otcovství, ač tento muž není jeho biologickým otcem. Zájem dítěte je podmínkou subjektivní, ovlivněnou faktory na straně dítěte, a může převážit nad zájmy rodičů.

Naopak veřejný pořádek je podmínkou objektivního charakteru, tj. nemění se v jednotlivých věcech s přihlédnutím k jejich specifickým okolnostem. Vyjadřuje obecné hodnoty společnosti, které jsou jako takové rovněž všeobecně akceptovány (typicky zájem na souladu biologického, právního a sociálního rodičovství). Může se rovněž měnit v čase v závislosti na vývoji společnosti a hodnot, které sdílí. Podle Důvodové zprávy je veřejný pořádek souborem pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem právního státu.² Podle Nejvyššího soudu je veřejný pořádek v kontextu ustanovení § 792 nutno vnímat též jako korektiv autonomie vůle rodičů: Byť obecně občanský zákoník ze zásady autonomie vůle vychází, v části upravující rodinné právo je autonomie vůle vyloučena v oblasti, kde je dotčen legitimní zájem třetích osob, především dítěte. Povinnost daná ustanovením čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte se nicméně nevztahuje pouze k orgánům státu, ale též soukromým zařízením a rodičům dítěte (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016).

Zásah soudu podle ustanovení § 792 je podle Nejvyššího soudu namístě tam, kde dosavadní stav (matrikové otcovství) působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016).

Z dosud dostupné judikatury lze dovodit následující kritéria, která lze zohlednit při posuzování důvodnosti prominutí zmeškání popěrné lhůty: případné vědomí matrikového otce o tom, že není biologickým otcem dítěte, předtím, než uplynula popěrná lhůta (tzn. matrikový otec si byl vědom toho, že není biologickým otcem, přesto byl inaktivní a popěrnou lhůtu nechal marně uplynout), důvody, které matrikového otce vedly k tomu, že nechal marně uplynout popěrnou lhůtu (jestliže před jejím uplynutím matrikový otec věděl, že není otcem biologickým), doba, která uplynula mezi zjištěním okolností zpochybňujících biologické otcovství matrikového otce a podáním návrhu na popření otcovství, případně návrhu na prominutí zmeškání lhůty podle ustanovení § 792, otázka souladu právního a sociálního otcovství, širší rodinné vztahy, zajištění rodinného zázemí pro výchovu dítěte, kolize práv chráněných ustanovením čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod matky, matrikového otce a dítěte, zájem dítěte ve smyslu ustanovení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte včetně práva dítěte znát svůj biologický původ (čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), případná (ne)možnost popírat otcovství ze strany dítěte a biologického (domnělého) otce.³

Za předpokladu, že by nedošlo ke změně právní úpravy, je podle našeho názoru namístě zvažovat také neexistenci popěrného práva dítěte a domnělého otce dítěte. Samozřejmě lze v této souvislosti případně využít oprávnění soudu zahájit řízení o popření otcovství i bez návrhu (srov. ustanovení § 793), nicméně tento postup je možný – odhlížeje od toho, že opět je nutné splnit podmínky v něm uvedené a že soud je opět oprávněn, nikoli povinen takové řízení zahájit – pouze v případě určení otcovství druhou domněnkou.

Následky popření otcovství

Popření otcovství má z hlediska platnosti právních jednání muže, jehož otcovství bylo popřeno a který předtím jednal za dítě jako jeho zákonný zástupce, účinky ex nunc. Právní jednání, která tento muž jako zákonný zástupce dítěte učinil, jsou následným popřením otcovství nedotčena (srov. ustanovení § 895).

Procesní souvislosti

Je-li podán návrh na popření otcovství a současně návrh na prominutí zmeškání popěrné lhůty podle ustanovení § 792, musí být nejprve (samostatným rozhodnutím) rozhodnuto o návrhu na prominutí zmeškání lhůty, teprve následně lze rozhodnout o návrhu na popření otcovství (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 5 Co 2407/2016).

Návrhu na prominutí zmeškání lhůty soud může vyhovět do čtyř měsíců od jeho podání (srov. ustanovení § 425 odst. 1 ZŘS, věta první), jde přitom o lhůtu pořádkovou, jejíž zmeškání není spojeno s žádným (procesním) následkem. O tomto návrhu soud rozhoduje usnesením (srov. ustanovení § 25 odst. 1 ZŘS). K rozhodnutí lze nařídit jednání (srov. ustanovení § 425 odst. 1 ZŘS, věta druhá). Nařízení jednání je namístě zejména tehdy, když soud bude provádět dokazování (srov. ustanovení § 122 OSŘ ve spojení s ustanovením § 1 odst. 3 ZŘS).

Je-li návrh na prominutí zmeškání lhůty pravomocně zamítnut a byl-li návrh na popření otcovství podán již po uplynutí popěrné lhůty, musí být následně návrh na popření otcovství zamítnut (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5903/2016). V takovém případě již není třeba nařizovat jednání. V opačném případě soud k projednání návrhu na popření otcovství jednání nařídí (srov. ustanovení § 425 odst. 2 ZŘS). O návrhu na popření otcovství soud rozhoduje rozsudkem (srov. ustanovení § 423 ZŘS). Dítě sice nemá popěrné právo, nicméně vždy je účastníkem řízení o popření otcovství a též účastníkem řízení o prominutí zmeškání lhůty (srov. ustanovení § 420 odst. 1 ZŘS).

Judikatura

Nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod publ. č. 139/2010

Právo na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy brání orgánům veřejné moci svévolně zasahovat do tak intimní sféry každého jednotlivce, jakou představují vztahy mezi rodiči a dítětem. Tyto vztahy jsou nejpřirozenějším výrazem lidské identity a právo v demokratické a svobodné společnosti musí respektovat jejich existenci. Smysl a povaha rodinných vztahů a rodinného soužití totiž není primárně právní; právo pouze přiznává ochranu jejich reálné existenci. Tato ochrana pak nemůže být zabezpečena pouze povinností zdržet se určitých zásahů ze strany veřejné moci. Stát je současně povinen přijmout takovou právní úpravu, jež zaručí právní uznání rodinných vztahů a vymezí jejich obsah jak ve vztazích mezi rodinnými příslušníky navzájem, tak vůči třetím osobám.

Požadavek shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany. V takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž bude zájem dítěte hrát důležitou roli - podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem pro rozhodování orgánů veřejné moci, přičemž však má dítě na základě čl. 7 odst. 1 této úmluvy rovněž právo znát své biologické rodiče. Relevanci z hlediska posouzení ale nelze upřít ani zájmu biologického otce, jenž není v postavení právního otce a o toto postavení usiluje, ani zájmu právního otce, jenž zase není otcem biologickým a sám brojí proti svému právnímu otcovství. Šetřit je rovněž třeba právo na ochranu soukromého a rodinného života matky dítěte.

Posouzení souladu zákona nebo jiného právního předpisu v řízení podle § 64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se nepromítá pouze do roviny platnosti právního předpisu, nýbrž i do roviny jeho aplikovatelnosti. Ústava samotná neomezuje ochranu základních práv a svobod v případě, kdy důvod jejich porušení spočívá v aplikaci protiústavní právní normy, pouze na zrušení takovéto právní normy Ústavním soudem, nýbrž předpokládá promítnutí právních závěrů Ústavního soudu i ve vztahu k aplikaci takovéto právní normy orgány veřejné moci. Případný důsledek spočívající v neaplikovatelnosti zákona se vztahuje i na případy, v nichž Ústavní soud konstatuje nesoulad zákona s ústavním pořádkem a příslušný derogační důvod dopadá z hlediska základních práv a svobod na právní postavení jednotlivce. Stanovení pozdějšího dne zrušení napadeného ustanovení zákona nemůže vést k závěru, že obecné soudy musejí uvedené ustanovení aplikovat v rozsahu, na který dopadá derogační důvod, pokud by v důsledku takovéto aplikace mohlo dojít k zásahu do základního práva nebo svobody účastníka řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné pod ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu publ. č. 95/2019

Veřejný pořádek ve smyslu ustanovení § 792 o. z. představuje korektiv autonomie vůle rodičů, který je třeba chápat tak, že byť je občanský zákoník vystavěn na široké autonomii vůle osob, které si obecně mohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona (srov. § 1 odst. 2 o. z., věta před středníkem), pak v oblasti rodinného práva vtěleného do občanského zákoníku je tato svoboda vůle vyloučena v oblasti, kde je dotčen legitimní zájem třetích osob a především dítěte, jehož zájem musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány (čl. 3 Úmluvy o právech…