Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 19

 Nahoru [Přirozená práva člověka]

Přirozenoprávní koncepce nového občanského zákoníku

V novém občanském zákoníku zákonodárce vychází z iusnaturalistického pojetí.¹ Člověka, tedy fyzickou osobu, vnímá jako subjekt přirozených práv, které pozitivní právo (resp. stát prostřednictvím právní úpravy) může toliko respektovat a uznat. Přirozená svoboda člověka má být široce respektována a má mít přednost před státem, neboť stát není tvůrcem svobody člověka, ale jejím ochráncem.²

Člověk, jeho důstojnost a jeho hodnota jako osoby jsou ústředními motivy, z nichž zákonodárce při tvorbě nového soukromoprávního kodexu vycházel a jež hodlal primárně chránit (antropocentrické pojetí, srov. Důvodovou zprávu k ustanovení § 15 - § 22). V kontrastu s tím právnická osoba je v tomto pojetí uměle vytvořeným konstruktem, který je vytvořen proto, aby sloužil zájmům člověka, a nesmí být antropologizován. Občanský zákoník vychází z bipartice osob (osoby fyzické a osoby právnické, srov. ustanovení § 18).

Ustanovení § 19 historicky navazuje na ustanovení § 16 věta první obecného zákoníku občanského³. K návaznosti na tuto historickou úpravu se hlásí též Důvodová zpráva k ustanovení § 15 - § 22.

Přirozená práva člověka

Podle ustanovení § 19 odst. 1 věta první má každý člověk vrozená, již samým rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu.

Reflexe základních přirozených práv člověka, která má člověk z vlastní povahy své existence (jde o fyzickou, biosociální realitu) a pozitivní právo je toliko konstatuje, uznává (avšak nezakládá), se promítá v zásadách, z nichž občanský zákoník - a soukromé právo obecně - vychází (srov. ustanovení § 3), zejména zásadu autonomie vůle a na ni navazující zásadu dispozitivnosti právní úpravy (srov. ustanovení § 1 odst. 2). Člověk jako osoba může být výlučně subjektem, nikoli objektem práva (srov. vyloučení otroctví, obchodu s lidmi apod.).

Používá-li zákonodárce spojení "považuje se" ("považuje se za osobu"), stricto sensu by se podle Důvodové zprávy mělo jednat o právní fikci.⁴ S ohledem na první část první věty komentovaného ustanovení a Důvodovou zprávu k ustanovení § 15 - § 22 je však zřejmé, že takový úmysl zákonodárce nebyl a takto komentované ustanovení vykládáno být nemá (srov. též výkladová pravidla uvedená v ustanovení § 2).

Druhá věta ustanovení § 18 odst. 1 připouští omezení uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany, a to výlučně zákonem.

Přirozená práva spojená s osobností člověka (odst. 2)

Ústavní základ ochrany osobnostních práv člověka je dán zejména v ustanovení čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 13 a čl. 14 LZPS. Přirozená osobnostní práva jsou dále zakotvena v řadě mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána [např. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhl. č. 209/1992 Sb.), Úmluva o právech dítěte (vyhl. č. 104/1991 Sb.), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (vyhl. č. 120/1976 Sb.) aj.]. K přirozeným právům spojeným s osobností člověka srov. ustanovení § 15 a § 16.

Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát. Došlo-li by k tomu, jde o nulitní (zdánlivé) právní jednání (srov. dikci "nepřihlíží se" a ustanovení § 554). Nepřihlíží…