Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1796

 Nahoru[Lichva]

Další novinkou v novém občanském zákoníku je úprava lichvy. Předchozí ObčZ obdobnou úpravu neobsahoval, nicméně judikatura se přes tuto absenci překlenula a lichevní právní jednání posuzovala jako neplatné podle ustanovení § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem (ustanovení § 253 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a následně ustanovení § 218 TZ) či dobrými mravy (srov. např. závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Novější judikatura pak vymezila znaly lichvy pro účely soukromého práva obsahově velmi podobně jako nyní ustanovení § 1796 (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp zn. 30 Cdo 4665/2009). Zařazení výslovné úpravy v ustanovení § 1796 lze tedy vítat, nicméně nelze očekávat zásadnější změnu oproti dřívější úpravě.

Jako lichevní lze podle ustanovení § 1796 posoudit nejenom smlouvy úvěrového typu (smlouva o zápůjčce podle ustanovení § 2390 an., smlouva o úvěru podle ustanovení § 2395 an. aj.), ale též jakákoli jiná právní jednání, která jsou úplatná a splňují podmínky uvedené v ustanovení § 1796.¹

Ustanovení § 1796 je svou povahou kogentní (srov. ustanovení § 1 odst. 2).

Vymezení lichvy

Podle ustanovení § 1796 je lichevní smlouvou taková, u níž jsou kumulativně splněn tyto podmínky:

a) tíseň, nezkušenost, rozumová slabost, rozrušení nebo lehkomyslnost poškozeného,

b) hrubý nepoměr sjednaných plnění ve prospěch lichváře (a neprospěch poškozeného) a současně

c) zneužití okolností sub a) a b).

První podmínka (tíseň, nezkušenost atd.) má subjektivní charakter, vztahuje se k osobě poškozeného (subjektivní slabost, která fakticky omezuje svobodu v rozhodování poškozeného). Výčet okolností na straně poškozeného je demonstrativní.² Okolnost, zda se poškozený dostal do stavu subjektivní slabosti z důvodů na své straně, či se v něm ocitl z objektivních důvodů, je z hlediska posouzení právního jednání jako lichevního irelevantní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 23/2013).

Za tíseň je třeba považovat "mimořádně tíživou situaci poškozeného, vyvolanou určitou, i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu, jehož nesplacení může vážně ohrozit společenské postavení nebo majetkové poměry poškozeného. Poškozený může jednat v tísni i tehdy, má-li sice dostatečné prostředky k jejímu odstranění, ale nemá je okamžitě k dispozici. Není podstatné, zda si stav tísně způsobil sám poškozený, nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na něm nezávislých" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 73/2015).

Nezkušenost je třeba posuzovat individuálně, s ohledem na schopnosti a životní zkušenosti poškozeného. Nezkušenost může vyplývat z různých okolností (nedostatečná znalost cen, nereálný odhad vlastních schopností a finančních možností aj., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 560/2013). Ke vztahu nezkušenosti a věku (nízkému či vysokému) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 11 Tdo 552/2011.

Pokud jde o hrubý nepoměr vzájemných plnění, jde o objektivní prvek, tzn. pro jeho posouzení je třeba posuzovat obvyklou cenu sjednaného plnění a slíbeného či poskytnutého protiplnění. Je tedy nutné posuzovat je z hlediska objektivních směnných hodnot v daném místě a čase (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1215/2011). Konkrétní hranici, při níž lze uvažovat o hrubém nepoměru plnění, zákon nedefinuje, je třeba ji posoudit s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem ve věci (doba, místo, okolnosti uzavření smlouvy, druh sjednaného plnění, relevantní trh aj.). Jako hrubý nepoměr v plnění bylo posouzené např. sjednání úroku z úvěru ve výši 44 % ročně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013). Jde-li o úvěry, je třeba při zvažování otázky, zda jde o hrubý nepoměr plnění, posuzovat nejenom výši sjednaného úroku, ale též další okolnosti, např. dobu, na kterou je úvěr poskytnut (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1013/2015). Požadavek hrubého nepoměru je totožně vyjádřen u neúměrného zkrácení (srov. ustanovení § 1793 odst. 1) i lichvy (srov. ustanovení § 1796). Dovozujeme z toho, že úroveň nepoměru by měla být v obou případech posuzována shodně a oba instituty by se měly lišit pouze ostatními podmínkami [srov. podmínky u lichvy shora uvedené sub a)]. Okamžik, k němuž je třeba posuzovat přiměřenost sjednaných plnění, je uzavření smlouvy (srov. "...při jejímž uzavírání..." v ustanovení § 1796). Nelze ostatně stranám přičítat případný následný vývoj ceny předmětu plnění.

Plnění na straně lichváře nemusí být poskytnuto či přislíbeno přímo lichváři, neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 1796 se lze dovolat, i když plnění bylo poskytnuto či přislíbeno třetí osobě (srov. "...dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění..." v ustanovení § 1796). Případná dobrá víra či jiné okolnosti na straně třetí osoby jsou v tomto směru irelevantní.

Hrubý nepoměr sjednaných plnění (nejde-li o zcela mimořádný nepoměr) sám o sobě nezakládá rozpor smlouvy s dobrými mravy. K tomu, aby šlo o rozpor s dobrými mravy, je třeba vliv ještě dalších okolností (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu; tyto závěry jsou použitelné též ve vztahu k aktuální úpravě). Otázka, zda jde o hrubý nepoměr plnění, je otázkou právní, nikoli skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3518/2009). Skutkovou otázkou (k níž je případě sporu nutno vést dokazování) je obvyklá cena sjednaných plnění.

Samotná tíseň, nezkušenost atd. a hrubý nepoměr vzájemných plnění ovšem k naplnění znaků lichvy podle ustanovení § 1796 nepostačují. K tomu, aby šlo o lichvu, musí dojít ze strany lichváře ke zneužití (kořistění z tísně, nezkušenosti atd.). Jde opět o subjektivní prvek, tentokrát na straně lichváře. Má-li lichvář tíseň, nezkušenost aj. poškozeného zneužít, musí o nich především vědět (k podmínce "ví nebo musí vědět" srov. ustanovení § 4 odst. 2). Totéž platí pro hrubý nepoměr plnění, o němž musí vědět. Právě podmínka zneužití ze strany lichváře také odlišují lichvu od dřívější úpravy v ustanovení § 49 ObčZ, u něhož zákonodárce připouštěl právo odstoupit od smlouvy straně, která ji uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Subjektivní okolnosti u protistrany byly z hlediska ustanovení § 49 ObčZ zcela bez významu. Rovněž je třeba upozornit na rozdíl oproti úpravě v TZ, který vyžaduje ke spáchání trestného činu lichvy podle ustanovení § 218 TZ zavinění ve formě úmyslu. Úprava v ustanovení § 1796 nasvědčuje tomu, že ke kvalifikaci lichevního jednání v režimu postačuje vědomí (lichvář věděl či musel vědět), není významná složka volní (zda chtěl či byl srozuměn, že způsobí). Postačuje tak zavinění ve formě nedbalosti (k vymezení nedbalosti srov. též ustanovení § 16 TZ).

K naplnění znaků lichvy podle ustanovení § 1796 není nutné aktivní působení lichváře na poškozeného, tzn. není vyžadován nátlak, výhrůžky apod. Postačuje zcela lichvářovo vědomí o subjektivní slabosti poškozeného (srov. shora), vědomí o hrubém nepoměru plnění a jejich zneužití (srov. obdobně závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 64/2016).

Následky

Podle ustanovení § 1796 je lichevní smlouva neplatná. Toto ustanovení však již ničeho neuvádí o tom, zda se má jednat o neplatnost relativní či absolutní.

Nutno tedy vycházet z obecné úpravy a dovozovat zásadně relativní neplatnost smlouvy. Úprava v ustanovení § 1796 totiž nepochybně směřuje k ochraně jedné strany (poškozeného), a tedy je na poškozeném, aby se této ochrany dovolal (srov. ustanovení § 586 odst. 1). Nedovolá-li se poškozený relativní neplatnosti, je třeba smlouvu považovat za platnou (srov. ustanovení § 586 odst. 2).

Teprve je-li současně splněna podmínka "zjevného rozporu s dobrými mravy" či "zjevného narušení veřejného pořádku", bylo by možné právní jednání posoudit jako absolutně neplatné (srov. ustanovení § 588). Dovozujeme, že jako absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a současně zjevným rozporem s veřejným pořádkem by mělo být posouzeno právní jednání vykazující znaky trestného činu lichvy podle ustanovení § 218 TZ.³

Poškozený se může domáhat vrácení již vydaného plnění, bylo-li již podle smlouvy plněno, podle pravidel o bezdůvodném obohacení (srov. ustanovení § 2991). Lze zřejmě - na rozdíl od neúměrného zkrácení podle ustanovení § 1793 odst. 1 - připustit též postup podle ustanovení § 577, tj. domáhat se změny neplatného rozsahu tak, aby to odpovídalo "spravedlivému uspořádání práv a povinností stran".⁴

Smysl a účel ustanovení § 1796

Chráněným zájmem z hlediska ustanovení § 1796 je zájem (společnosti) na zajištění svobodné dispozice s majetkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 4/2019), možnost správného rozhodování v majetkových záležitostech a též ochrana majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1761/2016). Nejde tedy o ochranu pouze majetkových zájmů poškozeného.

Smyslem a účelem úpravy lichvy není zásah do projevu vůle smluvních stran tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání (vyvážení) práv a povinností. Ustanovení § 1796 nebrání uzavření smluv, u nichž sjednaná plnění nejsou hodnotově vyvážená. Spojuje-li zákon s lichevní smlouvou sankci neplatnosti (relativní či absolutní), zasahuje tak významně do soukromé sféry smluvních stran, omezuje mj. zásadu autonomie vůle a…