Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1760

 Nahoru[Nedostatek dispozičního oprávnění]

V kontextu s předchozí právní úpravou se ustanovení § 1760 mohlo jevit jako poněkud kontroverzní. Předchozí právní úprava a judikatura totiž vycházela z toho, že nedostatek dispozičního oprávnění vede sám o sobě k neplatnosti smlouvy pro nemožnost plnění podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, rozsudek ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001, rozsudek ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010, rozsudek ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3720/2011, a mnohé další). Tím se v podstatě stíral rozdíl mezi obligačními a věcněprávními účinky smlouvy.

Obligační a věcněprávní účinky smlouvy

Obligačním účinem smlouvy je vznik závazku, povinnosti poskytnout sjednané plnění (např. povinnost převést vlastnické právo). Věcněprávním účinkem je vznik, změna či zánik práva (např. vznik vlastnického práva).

Zatímco obligační účinky smlouvy nastávají jejím uzavřením, případně účinností (jsou-li tyto momenty časově odděleny), věcněprávní účinky mohou nastat buď současně s obligačními (srov. převod vlastnického práva k jednotlivě určené věci ustanovení § 1099, kde splývá právní titul a modus), nebo odděleně (srov. převod vlastnického práva k nemovité věci zapsané do veřejného seznamu podle ustanovení § 1105, kde právním titulem je smlouva, modem zápis do veřejného seznamu).

Nutno podotknout, že novější judikatura vztahující se k právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – snad již pod vlivem nově přijaté právní úpravy (NOZ) – tyto účinky již odlišila, a nedovozovala neplatnost smlouvy jenom z pouhé absence dispozičního oprávnění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18).

Následky nedostatku dispozičního oprávnění

Smlouvou straně vzniká závazek převést na druhého určitá práva. Například uzavřením kupní smlouvy prodávajícímu vzniká povinnost převést kupujícímu vlastnické právo. Obdobně u smlouvy darovací.

Nedostatek oprávnění převést vlastnické právo (je-li jako prodávající či dárce označena a smlouvu uzavírá osoba odlišná od vlastníka) nevede k neplatnosti uzavřené smlouvy, ale k tomu, že nemohou nastat věcněprávní účinky smlouvy. Věcné právo podle takové smlouvy proto nepřejde, v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alien transferre potest, quam ipse habet. Není dotčena platnost smlouvy, ale není splněna smluvní povinnost.¹

Komentované ustanovení tedy nelze vykládat tak, že absence dispozičního oprávnění nemá žádné právní následky.

Jeho účelem nepochybně není překlenout nedostatek dispozičního oprávnění. Jeho smysl a účel spatřujeme spíše ve zpřesnění, že právním následkem smlouvy uzavřené osobou, která není oprávněna disponovat s předmětem, není neplatnost smlouvy, ale nenastoupení věcněprávních účinků smlouvy [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2601/2016 (Rc 65/2019)].

Dalším následkem může být prodlení neoprávněného "převodce" a z něho plynoucí právní následky – možný vznik sekundární povinnosti nahradit škodu vzniklou nesplněním primární povinnosti (kontrahent s nedostatkem dispozičních oprávnění nepřevede právo, k jehož převodu se však smluvně zavázal, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 455/2018), právní vady přijatého plnění (jestliže "nabyvatel" přijme věc, ale pro nedostatek dispozičního oprávnění "převodce" na něj není převedeno právo) aj.

Ustanovením § 1760 je tak podle našeho názoru zejména zdůrazněna odlišnost obligačních a věcněprávních účinků smlouvy.

Od pouhého nedostatku dispozičního oprávnění nutno odlišovat jiné okolnosti, které mohou vést k neplatnosti smlouvy, typicky počáteční nemožností plnění (srov. ustanovení § 580 odst. 2).

Absence dispozičního oprávnění v některých zvláštních případech

V některých případech ovšem zákon sám od počátku počítá s tím, že v okamžiku uzavření smlouvy převodce nemá dispoziční oprávnění, to mu vznikne teprve v budoucnu a tato okolnost sama o sobě nebrání platnosti a účinnosti uzavřené smlouvy.

Příkladem je zástavní právo zřízené k věci, jejíž vlastníkem se dlužník stane teprve v budoucnu (srov. ustanovení § 1310 odst. 2 a § 1341), darování budoucího majetku (srov. ustanovení § 2058 odst. 1 věta druhá a § 2058 odst. 2), či tzv. koupě naděje (emptio spei, srov. ustanovení § 2083). V ustanovení § 1343 pak připouští zastavení cizí věci, to však výhradně se souhlasem vlastníka.

Věcněprávní účinky navzdory nedostatku dispozičního oprávnění převodce

Dále zákon v některých případech připouští, aby k nabytí práva došlo i tehdy, když "převodce" není ve skutečnosti oprávněn disponovat s předmětem smlouvy (srov. například nabytí od…