Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1759

 Nahoru[Závaznost, změny a účinky smlouvy]

V ustanovení § 1759 jsou zdůrazněna tři zásadní pravidla vztahující se ke smlouvám. S ohledem na ustanovení § 1724 odst. 2 jsou použitelná též pro jednostranná právní jednání.

Pacta sunt servanda

Prvním pravidlem je závaznost smlouvy pro smluvní strany (srov. zásadu pacta sunt servanda, smlouvy mají být plněny). Totéž je vyjádřeno již v úvodních ustanoveních občanského zákoníku [srov. ustanovení § 3 odst. 2 písm. d)]. Důvod této duplicity není zřejmý, lze se domnívat, že zákonodárce byl veden úmyslem zdůraznit dané pravidlo a současně myšlenkou superfluum non nocent (nadbytečné neškodí).

Smluvní ujednání jsou pro strany závazná a mají přednost před dispozitivní právní úpravou danou zákonodárcem. Je-li smluvní ujednání v rozporu s kogentním ustanovením zákona, je neplatné (srov. ustanovení § 580 odst. 1). Jestliže právní jednání současně zjevně narušuje veřejný pořádek, jde o právní jednání neplatné absolutně (srov. ustanovení § 588). V ostatních případech jde o právní jednání neplatné relativně, tedy jeho neplatnost je nutno namítnout (srov. ustanovení § 586).

Celá nová občanskoprávní úprava je vystavěna (mj.) na zásadě smluvní volnosti (autonomie vůle) a k ní neodmyslitelně se vážící zásadě pacta sunt servanda. Osoba je zásadně volná v tom, zda uzavře smlouvu (zda bude právně jednat), a pokud ano, s kým ji uzavře, jaký bude mít smlouva obsah a jakou bude mít formu. Jestliže v rámci takto vymezené smluvní volnosti osoba smlouvu uzavře, je jí následně vázána a nemůže ji jednostranně měnit, nemůže svou vůli autoritativně vnucovat druhé straně. V tomto směru se projevuje další soukromoprávní zásada, a to zásada rovnosti smluvních stran. Tato pravidla jsou zároveň základními předpoklady pro fungování trhu.

Změny smlouvy

Druhým pravidlem vyjádřeným v komentovaném ustanovení je možnost změny či zrušení smlouvy pouze dohodou všech stran nebo ustanovením zákona (což zákonodárce ne zcela vhodně vyjádřil spojením "z jiných zákonných důvodů"; tato formulace na první pohled může navozovat dojem, že ujednání stran je zákonným důvodem, ač pochopitelně není).

Projevuje se zde opět pravidlo, že zásadně nelze vnutit druhé straně vlastní vůli (nestanoví-li zákon jinak) a že smluvní strany jsou si v soukromoprávních vztazích rovny. Totéž pravidlo je pak zopakováno v ustanovení § 1790, aniž by opět byl zřejmý důvod této duplicity. Možnost zrušení závazku dohodou stran (dissoluce) je upravena dále v ustanovení § 1981.

Ke změně může dojít ve vztahu k obsahu smlouvy (nově jsou jinak upravena práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy) i ve vztahu k osobě kontrahenta (např. převzetí dluhu podle ustanovení § 1888 a násl.).

Možnost vnucení vůle jedné strany proti vůli druhé strany zákon připouští např. u výpovědi smlouvy, v jejímž důsledku závazek zaniká s účinky ex nunc (srov. ustanovení § 1997 a násl.), u odstoupení od smlouvy, v jehož důsledku závazek zaniká s účinky ex tunc (srov. ustanovení § 2001 a násl.), u postoupení pohledávky, kdy jedna strana mění bez ohledu na vůli druhé strany osobu kontrahenta (srov. ustanovení § 1879 a násl.), aj.

Naopak není nepřípustným vnucením vůle jedné strany, jestliže jedna strana změní smluvní podmínky (smluvní ujednání) svým jednostranným právním jednáním poté, co si dříve smluvní strany možnost takového postupu sjednaly (srov. například oprávnění banky jednostranně měnit sjednaný úrok, pokud si to smluvní strany dohodly, k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1000/2004). Jestliže si totiž takový postup strany dříve sjednaly, nejde o změnu jednostrannou, ale změnu provedenou podle ujednání stran.

Účinky smlouvy vůči jiným osobám

Obsah smlouvy zásadně zavazuje pouze smluvní strany, tzn. pouze smluvním stranám ze smlouvy plynou práva a povinnosti (účinky smlouvy inter partes). Výjimky z tohoto pravidla stanoví zákon.

Zákon tak stanoví např. v ustanovení § 1767 a násl. (pacta in favorem tertii, smlouvy ve prospěch třetí osoby). Pokud jde o opačnou situaci, smlouvu v neprospěch třetího, tzn. že by smluvní strany svým právním jednáním zavázaly třetí osobu k plnění, takovou úpravu občanský zákoník nezná (jde o projev další soukromoprávní zásady, podle níž nelze vlastním právním jednáním zavázat druhého). K ujednání o plnění třetí osoby srov. ustanovení § 1769.

Dále účinky vůči třetí osobě bude mít postoupení pohledávky podle ustanovení § 1879 a násl., kdy ujednání mezi postupníkem a postupitelem zavazuje třetí osobu (dlužníka), jakmile je mu postoupení pohledávky oznámeno, takže dlužník je následně povinen plnit novému věřiteli (postupníkovi), nikoli původnímu (postupiteli). K tomu…