Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1758

 Nahoru[Výhrada formy]

Právní jednání lze zásadně činit v jakékoli formě, jediným limitem je požadavek určité formy daný zákonem či ujednáním stran (srov. ustanovení § 559). Volnost při volbě formy právního jednání je jedním z projevů autonomie vůle.

Jestliže si strany sjednají či jedna strana¹ projeví vůli být vázána pouze smlouvou v určité formě, podle ustanovení § 1758 se presumuje (tzn. jde o vyvratitelnou domněnku), že ujednáním v jiné formě si strany nepřejí být vázány (resp. strana nepřeje být vázána).

Nejčastěji se z povahy věci bude jednat o požadavek smlouvy v písemné formě, případně v písemné formě s dalšími podmínkami, např. s ověřenými podpisy, ve formě veřejné listiny apod. Těžko si lze představit požadavek stran o výlučnosti konkludentního právního jednání, byť samozřejmě teoreticky to možné je.

Případný nedostatek formy pak nelze překlenout např. písemným potvrzením obsahu smlouvy podle ustanovení § 1757, neboť písemné potvrzení obsahu smlouvy nemodifikuje formu smlouvy. K následkům nedodržení vymíněné formy srov. níže.

Ujednání o formě (budoucí) smlouvy se obvykle objevují ve smlouvách o smlouvě budoucí, v rámcových smlouvách apod. Individuální požadavek (požadavek jedné strany) na určitou formu může být velmi variabilní, může být obsažen např. v obchodních podmínkách, v nabídce, v jakémkoli přípise apod., musí být však projevem vůle, tj. musí být dostatečně srozumitelný a určitý (aby z něj bylo lze zjistit, že jde o požadavek písemné formy smlouvy), adresný a musí být doručen druhé straně, aby mohl vyvolat právní následky podle ustanovení § 1758. Ze samotné okolnosti, že strana předložila návrh smlouvy písemně, nelze dovozovat, že tím požaduje písemnou formu smlouvy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008, a ze dne 19. února 1998, sp. zn. 2 Odon 76/1997).

Jestliže bude požadavek písemné formy jednostranný, půjde o zvláštní případ, kdy jedna strana může druhé vnutit svou vůli i proti vůli druhé strany, resp. druhá strana má za takové situace možnost vyloučit účinky domněnky podle ustanovení § 1758 tím, že odmítne za takové podmínky ofertu akceptovat.

V první větě komentovaného ustanovení nelze přehlédnout absenci výrazu "smlouva" (dohodnou-li si strany, že pro uzavření užijí..."). Z kontextu i systematického zařazení ustanovení (srov. též nadpis "Forma smlouvy" u oddílu 4) je však zřejmý úmysl zákonodárce, totiž že zde mělo být uvedeno "...že pro uzavření smlouvy užijí...".

Dohoda či projev vůle o písemné formě smlouvy

Zákonodárce v ustanovení § 1758 neklade žádné požadavky na formu dohody či jednostranného projevu vůle být vázán pouze právním jednáním v určité formě. Takový projev tedy teoreticky lze učinit písemně, ústně i konkludentně (srov. ustanovení § 559), ovšem je nanejvýš vhodné přitom zvažovat následnou důkazní situaci.

Forma právního jednání a jeho změny

Ustanovení § 1758 se výslovně vztahuje pouze k formě při uzavření (smlouvy). Neuvádí již ničeho o případných změnách smlouvy. Je-li stranami sjednána určitá forma smlouvy, lze ji podle ustanovení § 564 změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje. V tomto je podstatná odlišnost od požadavku určité formy daného zákonem (srov. ustanovení § 564 první část věty před středníkem). Jestliže tedy strany chtějí připustit změny obsahu právního jednání pouze v určité formě, je třeba, aby si to výslovně sjednaly, resp. aby vyloučily jinou možnost.

Následek nedodržení vymíněné formy

Podle ustanovení § 1758 je následkem výhrady určité formy právního jednání domněnka, že si strany nepřejí být vázány ujednáním učiněným v jiné formě. Jde o domněnku vyvratitelnou (srov. "má se za to, že..." a vyjádření zákonodárce v úvodní části Důvodové zprávy²).

Není zcela zřejmý následek nedodržení vymíněné formy. Lze uvažovat o relativní neplatnosti právního jednání (relativní neplatnost pro nedostatek formy podle ustanovení § 582), či o absolutní neplatnosti (relativní či absolutní neplatnost nastává v závislosti na důvodech, pro něž byla vymíněna písemná forma), případně o zdánlivosti takového právního jednání (srov. domněnku, že strany si "nepřejí být vázány" právním jednáním učiněným v jiné formě). Doslovné znění a jazykový výklad komentovaného ustanovení vedou podle našeho názoru nejspíše k závěru o zdánlivosti takového právního jednání.

Domněnka v ustanovení § 1758 je totiž formulována tak, že strany právním jednáním v jiné formě "nechtějí být vázány", tj. nemají vůbec vůli právně jednat v jiné než vymíněné formě. S absencí vůle přitom občanský zákoník spojuje zdánlivost (nicotnost) právního jednání (srov. ustanovení § 551), a k takovému právnímu jednání se tedy nepřihlíží (srov. ustanovení § 554).

Pokud by šlo skutečně o zdánlivé právní jednání, mělo by to další důsledky, mj. nemožnost konvalidace při nedostatku formy podle ustanovení 582 odst. 2 a nemožnost aplikace ustanovení § 2997 odst. 1 (plnění poskytnuté podle zdánlivého právo jednání by bylo bezdůvodným obohacením, které je třeba vydat podle ustanovení § 2991 a násl., nešlo by o případ plnění poskytnutého podle právního důvodu neplatného jen pro nedostatek formy, které není třeba vracet s ohledem na ustanovení § 2997 odst. 1).

K otázce následků nedodržení vymíněné formy právního jednání nicméně není dosud dostupná judikatura vyšších soudů, nelze tedy vyloučit odlišný výklad (např. shora zmiňovaný závěr o relativní neplatnosti právního jednání podle ustanovení § 582).

Nabízejí se též další teoreticky možná řešení následků nedodržení vymíněné formy právního jednání.

Podle ustanovení § 564 část věty za středníkem lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, než byla stranami sjednána, pokud to ujednání stran nevylučuje (doložka no oral modification). To by mohlo vést k závěru, že pokud si strany sice sjednaly určitou formu, ale zároveň nevyloučily možnost jiné, mohou následně právní jednání (navzdory původní dohodě) učinit též v jiné formě a takové právní jednání nebude zdánlivé ani neplatné (absolutně či relativně) pro nedostatek formy. Následným ujednáním stran v jiné než původně sjednané formě tak vlastně dojde k derogaci jejich původního ujednání o formě.

Podle ustanovení § 582 odst. 2 není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. Jestliže dovodíme relativní neplatnost (nikoli zdánlivost) právního jednání učiněného v jiné než vymíněné formě, pak jestliže se strany podle ujednání – byť učiněného v nedostatečné formě – chovají a plní, nelze nedostatek formy namítnout, tj. nelze již uplatnit námitku relativní neplatnosti. Zároveň plnění, které je poskytnuto podle právního jednání neplatného pro nedostatek formy, není bezdůvodným obohacením, které by bylo třeba vydat (srov. ustanovení §…