Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1756

 Nahoru[Konkludentně uzavřené smlouvy]

Obecně je problematika formy právních jednání upravena v ustanovení § 559 až § 564, na tuto úpravu a též na ustanovení § 1744, upravující konkludentní akceptaci návrhu smlouvy, pak navazuje komentované ustanovení, které se vztahuje výlučně ke smlouvám, tj. dvou či vícestranným (nikoli jednostranným) právním jednáním.

Forma právních jednání

Smlouvu – obecně – lze uzavřít výslovně (písemně či ústně) či konkludentně.

Občanský zákoník vychází mj. z předpokladu minimalizace autoritativních zásahů do soukromoprávních vztahů (srov. např. ustanovení § 1 odst. 2 či § 559 aj.). To se projevuje též v požadavcích na formu právního jednání, kdy občanský zákoník zásadně nevyžaduje uzavření smlouvy v konkrétní formě, a pokud ano, pak pouze v případech, které uvádí (srov. ustanovení § 560). Nedodržení formy právního jednání není již jako dříve automaticky vždy spojeno se sankcí absolutní neplatnosti (srov. ustanovení § 582 a komentář k němu).

Konkludentní právní jednání je z hlediska formy na nejnižší možné úrovni (jde o nejméně přísnou formu), což je spojeno mj. s problémy při zjišťování (dokazování) jeho obsahu. Na druhou stranu jde o velmi častou formu, v níž jsou právní jednání činěna, vyhovující běžnému životu.

Forma právního jednání (právního důvodu vzniku smluvního závazkového vztahu) nemá vliv na obsah závazku. Tak například práva z vadného plnění, práva z pozdního plnění apod. vznikají bez ohledu na to, zda byla smlouva uzavřena písemně, ústně či "pouze" konkludentně. Stejně tak lze postoupit pohledávku vzniklou z konkludentně uzavřené smlouvy.

Konkludentní právní jednání

Konkludentní právní jednání je právním jednáním, tj. projevem vůle, s nímž jsou spojeny právní následky. Osoba, která konkludentně právně jedná, nemusí znát právní kvalifikaci svého jednání (nemusí tušit, že uzavírá smlouvu o přepravě, nemusí dokonce ani tušit, že vůbec nějakou smlouvu uzavírá), musí však projevit vůli, s níž právo spojuje právní následek. Například zakoupením jízdenky, nastoupením do tramvaje a označením lístku projevuje cestující vůli nechat se přepravit a zaplatit za to úplatu (jízdné), tedy uzavírá s přepravcem (který mu umožní vstup do tramvaje a přepraví jej) smlouvu o přepravě, aniž si musí být vědom této právní kvalifikace svého jednání. Projev vůle musí být natolik určitý, aby bylo možné z něj zjistit, o jaké právní jednání se jedná, jaký je jeho obsah. Nelze-li pro neurčitost obsah jednání zjistit (ani výkladem), nejde vůbec o právní jednání (srov. ustanovení § 553 odst. 1).

Z pouhého mlčení nelze dovozovat vůli osoby uzavřít smlouvu (např. z ponechání osoby v bytě, tj. nevyvinutím aktivity k jejímu vystěhování, nelze bez dalšího dovozovat vůli uzavřít nájemní smlouvu, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo 975/2007).

Konkludentně uzavřená smlouva

Konkludentně uzavřená smlouva je kombinací dvou konkludentních právních jednání – konkludentně učiněné nabídky a její konkludentní akceptace. Typickým příkladem je shora popsané uzavření smlouvy o přepravě osoby, dále např. nákup v samoobsluze se samoobslužnou pokladnou, kdy prodávající a kupující výslovně nic nesjednávají, pouze se chovají zavedeným způsobem, z něhož je zřejmé, že kupující hodlá zboží koupit a zaplatit za něj kupní cenu, a prodávající hodlá zboží prodat (nabízí je v prodejně) a inkasovat za něj kupní cenu (k tomu má zřízenou samoobslužnou pokladnu) aj.

Jak již shora uvedeno, při konkludentním právním jednání vzhledem k absenci výslovného projevu může být problematické zjistit jeho obsah. Jde však stále o právní jednání. S ohledem na právní jistotu je třeba určitým způsobem objektivně jeho obsah zjistit. Komentované ustanovení proto vyžaduje, aby při konkludentně uzavřené smlouvě byla vůle stran sjednat podstatné náležitosti smlouvy zřejmá z okolností, tj. zohledňuje se, jak se projeví navenek. V tomto směru je zřejmá souvislost s ustanovením § 546, které připouští právní jednání výslovné či učiněné "jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěla jednající osoba projevit", tzn. je zde opět zdůrazněno, jak se tento projev vůle jeví navenek.

Komentované ustanovení dále konstatuje, že při výkladu má být přihlédnuto k chování stran (totéž lze nicméně dovodit též z obecné úpravy, a to ustanovení § 556 odst. 2) a dále k vydaným ceníkům, veřejným nabídkám a jiným dokladům. Při zjišťování obsahu právního jednání je podle závěrů dovolacího soudu nutno přihlédnout též ke společenské realitě; trvání na tom, že účastník musí prokázat zcela vše, by de facto znamenalo vyloučení právního jednání v jiné než písemné formě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012).

Judikatura

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo 975/2007

V době od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 nebyla pro smlouvu o nájmu bytu stanovena písemná forma, mohla tedy být uzavřena i…