dnes je 9.8.2022

Input:

č. 216/2004 Sb. NSS; Přestupky: veřejné pohoršení

č. 216/2004 Sb. NSS
Přestupky: veřejné pohoršení
k § 47 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích
„Veřejné pohoršení“ ve smyslu § 47 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nastává v případě současného naplnění tří znaků: musí být spácháno veřejně, jednání musí subjektivně pohoršovat zpravidla více než dvě osoby, které budou tomuto jednání obvykle přítomny současně, a musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shoduje. Správní orgán neporovnává toto jednání s mravností stanovenou podle vlastních kritérií, nýbrž je poměřuje s obecnou společenskou shodou o obsahu mravnosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, čj. 2 As 69/2003-50)
Věc:  Ing. Tomáš V. v P. proti Magistrátu hlavního města Prahy o pokutu za přestupek proti veřejnému pořádku, o kasační stížnosti žalovaného.

Úřad Městské části Praha 6 rozhodnutím ze dne 28. 1. 2002 shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích a uložil mu pokutu ve výši 500 Kč. Veřejné pohoršení měl žalobce podle názoru správního orgánu vzbudit tím, že dne 19. 9. 2001 se na svém pozemku pohyboval oděný pouze do bederní roušky, která nepříliš spolehlivě zakrývala jeho přirození. Takové jednání údajně odporovalo obecně uznávaným ustáleným mravním zvyklostem.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 12. 2. 2002 odvolání, jež odůvodnil zejména poukazem na rozdíly mezi právem, mravností a svědomím, přičemž svým sankcionovaným jednáním se dle svého názoru nedostal do rozporu z žádným z těchto tří normativních systémů; mohl se dostat pouze do rozporu s pojmem mravnosti některých lidí, majících jinou stupnici hodnot. Upozornil také na to, že žádný zákon nahotu nezakazuje a správní orgán nemůže tuto oblast upravit nezávisle na zákonné úpravě.
Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 24. 4. 2002 zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Stěžovatel v tomto rozhodnutí shledal, že byl dostatečně prokázán skutkový stav i fakt, že oznamovatelky byly žalobcovým jednáním veřejně pohoršeny. Otázka oblečení není výslovně upravena zákonem, což ovšem neznamená, že v této otázce není žádných omezení. Jedním z takových omezení je dle stěžovatele právě i § 47 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích a vzhledem k tomu, že v případě posuzovaného žalobcova skutku byla splněna hlavní podmínka tohoto přestupku, tedy veřejnost činu realizovaného před alespoň třemi osobami, bylo toto zákonné omezení otázky oblečenosti použito plně v souladu s právem. Stěžovatel nepodpořil ani námitku nedostatečně provedeného dokazování a odvolání zamítl.
Žalobce toto rozhodnutí napadl správní žalobou, v níž uvedl, že napadené rozhodnutí bylo v přímém rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, bylo nedostatečně zdůvodněno a nedostatečně se vypořádalo s jeho argumenty. Dále napadal, že stěžovateli stačilo k rozhodnutí o přestupku to, že došlo k veřejnému pohoršení více osob; přitom dle žalobce lze najít mnoho skutečností, které mohou leckoho pohoršovat a přitom nejsou přestupkem. Veřejné pohoršení je navíc natolik neurčitým právním pojmem, že právě jeho shledání
Nahrávám...
Nahrávám...