dnes je 12.10.2024

Input:

Nález 98/1999 SbNU, sv.15, K vyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem k ochraně práva jako podmínce přípustnosti ústavní stížnostiK poměru „jednoduchého“ a ústavního práva

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15, nález č. 98

III. ÚS 224/98

K vyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem k ochraně práva jako podmínce přípustnosti ústavní stížnosti
K poměru „jednoduchého“ a ústavního práva

Dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není ani podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak ani návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v občanském soudním řízení. Nadto je nutno zdůraznit, že účelem přípustnosti dovolání dle § 239 o. s. ř. je přezkoumání dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 o. s. ř. pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, čili je-li dána potřeba sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Vyhovění návrhu na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř. není proto spjato s možným dotčením na právech účastníků řízení, nýbrž se závažností potřeby sjednocení judikatury. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o._s._ř.

Jelikož stěžovatel v posuzované věci nepodal návrh na připuštění dovolání odvolacímu soudu dle § 239 odst. 2 o. s. ř., Ústavní soud považuje ústavní stížnost za přípustnou, podanou v souladu s podmínkami vyžadovanými zejména v § 75 odst. 1 a § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 ve věci ústavní stížnosti G. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 3. 2. 1998 sp. zn. 30 Co 699/97, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 10. 9. 1997 sp. zn. 5 C 849/95 o zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze

Nahrávám...
Nahrávám...