dnes je 6.7.2022

Input:

Nález 81/2003 SbNU, sv. 30, K použití právní fikce při doručování písemností; K doručování podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález č. 81

II. ÚS 23/03

K použití právní fikce při doručování písemností
K doručování podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů

Již v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 92/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, str. 9 a násl.) se konstatuje, že institutem náhradního doručování se vytváří právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal.

S přihlédnutím k výše zmíněnému nálezu lze vycházet z toho, že rovněž z hlediska ústavnosti je třeba striktně trvat na dodržení všech zákonných podmínek pro vznik dané fikce. Účinky doručení písemnosti (do vlastních rukou) mohou ve smyslu § 17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nastat především za předpokladu, že se příjemce v místě doručení zdržuje. I když tento pojem není výslovně definován, dle názoru Ústavního soudu se zjevně jedná o místo, kde by příjemce mohl být v rozhodné době doručovatelem zastižen (srov. § 17 odst. 2 a 3 zákona č. 337/1992 Sb.), a to buď přímo nebo (alespoň) prostřednictvím vyrozumění o uložení zásilky, bylo-li učiněno vhodným způsobem.

Se skutečností, že příslušný subjekt jakožto příjemce uvedl na své písemnosti úmyslně (či neúmyslně) adresu, na které se však již nezdržoval či v budoucnosti nehodlal zdržovat, zákon č. 337/1992 Sb. expressis verbis žádné následky, tedy v oblasti doručování, nespojuje, takže ani při eventuálním úmyslném uvedení nesprávné adresy pro doručování nelze de lege lata takovýmto způsobem adresáta „postihovat“.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 3. června 2003 sp. zn. II. ÚS 23/03 ve věci ústavní stížnosti Z. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 22. 10. 2002 sp. zn. 5 A 150/2001, jímž bylo zastaveno řízení o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí Ministerstva financí, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně vydanému mimo jiné ve věci vyměření daně z příjmů fyzických osob.

Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2002 č. j. 5 A 150/2001-34 se zrušuje.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2002 č. j. 5 A 150/2001-34, neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 3. 1. 2001 č. j. 391/89505/2000, kterým bylo zamítnuto odvolání

Nahrávám...
Nahrávám...