dnes je 6.7.2022

Input:

Nález 74/1995 SbNU, sv. 4, K otázkám nabývání a pozbývání státního občanství České republiky

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, nález č. 74

Pl. ÚS 5/95

K otázkám nabývání a pozbývání státního občanství České republiky

1. Článek 12 odst. 2 Ústavy reaguje zejména na instituci odnětí státního občanství z doby před listopadem 1989 a snaží se ústavně právní úpravou takovému zásahu do práv občana zabránit. Účelem ústavního příkazu zakotveného v článku 12 odst. 2 Ústavy tedy bylo a je vyloučení možnosti, aby zákonodárce vytvořil takovou právní úpravu, která by zbavení státního občanství koncipovala jako sankci za eventuální protiprávní jednání občana. Tato koncepce je plně v souladu s myšlenkou článku 15 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví, že nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti. V souzené věci však napadený § 17 zákona č. 40/1993 Sb. sleduje jiný cíl, jestliže předpokládá, že občan vyvinul vlastní iniciativu cizí státní občanství získat. Z tohoto hlediska nejde u občana o zbavení státního občanství, nýbrž o ztrátu státního občanství získáním občanství jiného státu. Z toho je patrno, že smysl článku 12 odst. 2 Ústavy je zcela jiný než dovozuje stěžovatel. Pokud by byla jeho interpretace článku 12 odst. 2 Ústavy - v porovnání s § 17 citovaného zákona - správná, znamenalo by to ve svých důsledcích, že Ústava zakazuje zákonodárci, aby vyloučil existenci dvojího či vícenásobného státního občanství. Takový zákaz by ovšem byl zcela absurdní, neboť by omezoval právo suverénního státu čelit bipolitismu a byl by v rozporu s platnými i s připravovanými mezinárodními smlouvami v současné demokratické Evropě.

Ústavní soud považuje za podstatné, že k nabytí cizího státního občanství podle § 17 cit. zákona dochází vlastním projevem vůle občana a že zákonným následkem takového projevu vůle je ztráta státního občanství České republiky. Jestliže tedy občan projevil vůli nabýt na vlastní žádost cizí státní občanství, musel si být vzhledem k jasnému a kategorickému znění napadeného zákonného ustanovení - tedy předpisu obecně závazného - vědom toho, že de lege lata pozbude státní občanství České republiky, jakmile získá státní občanství cizího státu.

2. Článek 12 odst. 2 Ústavy na straně jedné a článek 12 odst. 1 Ústavy a § 17 zákona č. 40/1993 Sb. na straně druhé používají odlišných termínů („zbavení“ státního občanství, „pozbytí“ státního občanství). Tento terminologický rozdíl naznačuje úmysl zákonodárce odlišit dvě kvalitativně různé situace. Uvedený záměr lze dovodit zejména porovnáním obou odstavců článku 12 Ústavy. (Článek 12 odst. 1 praví, že nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. Článek 12 odst. 2 stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.) Je totiž stěží myslitelné, že by ústavodárce v jediném ustanovení použil dva různé termíny, pokud by tím nechtěl vyvolat odlišné právní následky a řešit tak situace nikoli stejné, nýbrž různé.

3. V mezinárodním i v domácím právu se prosadil výklad, podle něhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, které zaručuje ústavní zákon či

Nahrávám...
Nahrávám...