dnes je 29.11.2022

Input:

Nález 60/2002 SbNU, sv. 26, K dovolání podanému opožděně v důsledku nesprávného poučení odvolacího soudu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, nález č. 60

I. ÚS 89/02

K dovolání podanému opožděně v důsledku nesprávného poučení odvolacího soudu

Poučovací povinnost obecných soudů představuje jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Obecné soudy představují orgány veřejné moci (státní orgány) a obecný ústavní limit jejich činnosti proto tvoří zásada, že mohou činit pouze to, co stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky). Jedním ze základních principů jejich činnosti je proto i její předvídatelnost, neboť je zřejmé, že účastníci řízení před obecnými soudy mají právo očekávat od obecných soudů postup, který je vymezen zákonem a který vyplývá i z okolností konkrétního soudního řízení.

Podle § 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Povinnost poučení o opravném prostředku jako jedna ze základních náležitostí soudního rozhodnutí vyplývá z ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř., které se subsidiárně použije též pro řízení u odvolacího soudu (§ 211 o. s. ř.). Jestliže tedy krajský soud účastníky řízení v rozsudku - podle názoru Nejvyššího soudu chybně - poučil o možnosti podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím okresního soudu a jestliže tak účastník v takové lhůtě učinil, nelze mu přičítat k tíži, že dovolání podal (v souladu s chybným poučením) opožděně. Přijetí opačného názoru by totiž ve svých důsledcích představovalo denegatio iustitiae, a tedy porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 21. května 2002 sp. zn. I. ÚS 89/02 ve věci ústavní stížnosti V. C. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 22. 8. 2001 sp. zn. 18 Co 88/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 12. 12. 2000 sp. zn. 12 C 301/97 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby ohledně vyklizení pozemku, a proti usnesení Nejvyššího soudu z 9. 1. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2167/2001 o odmítnutí dovolání.

I. Výrok

1. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2167/2002 se zrušuje.

2. Zbývající část ústavní stížnosti se odmítá.

II. Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 12. 12. 2000 sp. zn. 12 C 301/97 rozhodl Okresní soud v Karlových Varech ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovanému P. P. o vyklizení blíže specifikovaného pozemku tak, že se žaloba zamítá.

Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem tento rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech potvrdil.

Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni odmítl.

Důvodem tohoto odmítnutí byla skutečnost, že dovolání mělo být podáno do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu [§ 249 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění

Nahrávám...
Nahrávám...