dnes je 3.11.2024

Input:

Nález 52/1998 SbNU, sv.11, K podmínce státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky (České republiky), již musí splňovat oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, nález č. 52

I. ÚS 409/97

K podmínce státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky (České republiky), již musí splňovat oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích

Nesplňoval-li stěžovatel ke dni 1. 10. 1991 podmínku státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky (České republiky), dospěly obecné soudy ke správnému závěru, že nebyl osobou oprávněnou podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tento den - jako rozhodný časový termín - lze dovodit z § 5 odst. 2 a § 35 tohoto zákona. Stěžovatel se v této souvislosti mylně odvolává na nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., z něhož vyplývá, že běh lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu (tj. od 1. 11. 1994), kterým byla zrušena slova „ode dne účinnosti tohoto zákona“ v § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými. Tato nově otevřená lhůta se týká jen osob, které se nálezem staly osobami oprávněnými, tedy osob, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území České a Slovenské Federativní Republiky (České republiky), již nález Ústavního soudu zrušil. Na stěžovatele, který v období rozhodném pro podání výzvy k vydání věci podle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které začalo dnem účinnosti zákona (1. 4. 1991) a skončilo o 6 měsíců později (1. 10. 1991), státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, resp. České republiky, nebyl a nebyl tedy ani osobou oprávněnou podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., se proto nevztahuje. Na jeho postavení nic nezměnil ani uvedený nález Ústavního soudu, neboť ten se vztahoval pouze na podmínku trvalého pobytu na našem území, nikoliv na podmínku státního občanství.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 12. května 1998 sp. zn. I. ÚS 409/97 ve věci ústavní stížnosti Ing. B. M. proti rozsudkům Okresního soudu Plzeň-město z 13. 11. 1995 sp. zn. 15 C 332/95, Krajského soudu v Plzni z 25. 3. 1996 sp. zn. 12 Co 53/96 a Nejvyššího soudu z 20. 8. 1997 sp. zn. 2 Cdon 858/97 o zamítnutí návrhu na restituci majetku.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 11. 1995 sp. zn. 15 C 332/95 byl zamítnut stěžovatelův (žalobcův) návrh na určení, že je vlastníkem pozemkové parcely č. 92 s domem č. ev. 11 a pozemkových parcel č. 146/10 a 146/11 v katastrálním území L. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Zároveň byl zamítnut návrh na uložení povinnosti žalovaným (J. a M. P.) uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání předmětných nemovitostí.

Okresní soud Plzeň-město dospěl k závěru, že stěžovatel skutečně byl vlastníkem předmětných nemovitostí, jeho vlastnictví k nim však zaniklo, neboť rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 1. 1972 sp. zn. 3 T 153/71 byl (mimo jiné) odsouzen k trestu propadnutí majetku. Tento rozsudek byl však zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen. Ohledně uplatňování nároků vyplývajících ze zrušení výroku o trestu

Nahrávám...
Nahrávám...