dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 40/1998 SbNU, sv. 10, K účinnosti předčasně podané výzvy podle zákona č. 229/1991 Sb.

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, nález č. 40

II. ÚS 111/97

K účinnosti předčasně podané výzvy podle zákona č. 229/1991 Sb.

Požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., i když opožděná výzva k vydání nemovitosti má za následek zánik práva. Nasvědčuje tomu i dikce § 9 odst. 1 zákona, podle které se již předpokládá oprávnění oprávněné osoby a povinnost povinné osoby a dikce § 13 odst. 4 zákona, která předpokládá splnění podmínek § 6 zákona. Písemná výzva, i když není součástí práva na vydání nemovitosti, je podmínkou pro její vydání. Zákon nestanoví začátek lhůty k výzvě, nýbrž pouze konečný časový limit pro ni.

Proto k řádné výzvě může dojít i před účinností zákona. Předčasná výzva, byla-li řádně a prokazatelně doručena zákonem předepsaným adresátům, vyvolá zákonem stanovené účinky za předpokladu splnění všech ostatních zákonných podmínek. Zakládá proto oprávněné osobě právo na vydání nemovitosti. Pochopitelně, že její vydání je možno realizovat až po nabytí účinnosti zákona.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 24. března 1998 sp. zn. II. ÚS 111/97 ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva V. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 19. 12. 1996 sp. zn. 26 Ca 274/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu Praha-západ ze 17. 10. 1995 č. j. PÚ-R-263/92/IV-433/95 BE o přiznání nároku na restituci zemědělského majetku.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Stěžovatel, jak uvádí ve své ústavní stížnosti, by byl podle § 5 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), povinnou osobou k uzavření dohody s vedlejším účastníkem Dr. P. S. (a následkem toho i povinnou osobou k poskytnutí náhrad za znehodnocení stavby, trvalých porostů, živého a mrtvého inventáře a zásob) na zemědělský majetek v k.ú. T. a Ú., okres Praha-západ, jejichž původním vlastníkem byl již zemřelý V. W. Není rovněž pochyb o tom, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví československého státu postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy.

Stěžovatel dále uvádí, že Okresní úřad - pozemkový úřad Praha-západ svým rozhodnutím č. j. PÚ-R-263/92/I-269/93 BE ze dne 4. 10. 1993 rozhodl, že Dr. P. S. není oprávněnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 4 zákona o půdě s odůvodněním, že nesplňuje podmínky tohoto ustanovení, neboť M. J., jejímž je Dr. P. S. jediným dědicem, neuplatnila do své smrti své restituční nároky stanoveným způsobem.

Na návrh Dr. P. S. přezkoumal toto rozhodnutí Městský soud v Praze, který je rozsudkem ze dne 17. 5. 1994 č. j. 33 Ca 235/93-17 zrušil, neboť skutečnost, že žádost M. J. byla podána ještě před účinností zákona o půdě, nepovažoval za překážku vzniku nároku oprávněné osoby. Stěžovatel namítá, že jako navrhovatel byl soudem zcela pominut jako účastník řízení, takže se o rozsudku dozvěděl až po několika měsících.

Okresní úřad - pozemkový úřad Praha-západ, vázán právním názorem Městského soudu v Praze, rozhodnutím ze dne 17. 10. 1995 č. j. PÚ-R-263/92/IV-433/95 BE rozhodl nově tak, že Dr.

Nahrávám...
Nahrávám...