Nález 154/2006 SbNU, sv.42, K dobré víře ve správnost aktů státu
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 42, nález č. 154
I. ÚS 398/04
K dobré víře ve správnost aktů státu
Základním předpokladem fungování demokratického právního státu a zajištění právní jistoty občanů a jejich důvěry ve státní akty je, aby pravomocná rozhodnutí státních orgánů, na jejichž základě jednotlivec nabývá vlastnictví, byla nezpochybnitelnou skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby opírající svoje domnělé vlastnictví o jinou (dřívější) právní skutečnost.
Z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat, aby jeden státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán, ve zcela jiném řízení téže osobě totéž právo odňal jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné.
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera - ze dne 29. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. Š. a spol. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004 č. j. 22 Cdo 784/2004-128 o odmítnutí dovolání stěžovatelů a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003 č. j. 27 Co 322/2003-114, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že vedlejší účastnice řízení je vlastnicí v rozsudku uvedených nemovitostí.
Výrok
I. Postupem porušujícím čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003 č. j. 27 Co 322/2003-114 a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2004 č. j. 22 Cdo 784/2004-128 porušeno základní právo stěžovatelů garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívali, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejich základních práv a svobod garantovaných čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 1, 2 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelů proti v záhlaví citovanému rozsudku soudu druhého stupně, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 10. 2000 č. j. 5 C 187/97-57 ve znění opravného usnesení ze dne 4. 7. 2001 č. j. 5 C 187/97-73, kterým bylo určeno, že vedlejší účastnice (v původním řízení žalobkyně) je vlastnicí pozemkové parcely č. 242/5 o výměře 9 987 m2, označené podle dřívější pozemkové evidence, nyní části pozemkové parcely č. 242 - role v obci Modletice, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území Modletice na LV č. 561 u Katastrálního úřadu Praha-východ.
Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy neposkytly ochranu jejich vlastnictví, které nabyli v rámci restitučního řízení. Dále uvedli, že…
