dnes je 26.11.2022

Input:

Nález 143/2002 SbNU, sv. 28, K postupu finančních (daňových) orgánů po zrušení jejich rozhodnutí ve správním soudnictví; K provádění daňové kontroly

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 28, nález č. 143

I. ÚS 512/02

K postupu finančních (daňových) orgánů po zrušení jejich rozhodnutí ve správním soudnictví
K provádění daňové kontroly

Ústavní kautele obsažené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) odpovídá subjektivní právo jednotlivce na všeobecnou ochranu svobodné sféry osoby. Jedná se o „sběrnou“ či generální klauzuli, která logicky reaguje na nemožnost předvídat při formulování základních práv všechny v budoucnu se vyskytující zásahy do svobodného prostoru osoby. Do této oblasti spadá i právo jednotlivce na takzvané informační sebeurčení. Jen osoba sama je oprávněna rozhodnout o tom, jaké údaje o sobě poskytne včetně údajů o své pracovní či ekonomické aktivitě, pokud zákon neukládá v tomto směru osobě povinnost tak, jak to předvídá čl. 4 odst. 1 Listiny. Přesněji řečeno čl. 4 odst. 1 Listiny působí komplementárně ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny v tom smyslu, že zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 na individuální osoby.

Ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny mají kromě toho i svou druhou dimenzi, a to dimenzi strukturálních principů, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod . Tyto principy je třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu. Bez jejich dodržení nelze vůbec hovořit o právním státu, neboť vyloučení libovůle při ukládání povinností ze strany státní moci bylo i historicky vzato první podmínkou při úvahách o formování právního státu, dokonce i pouze v jeho formální podobě.

Správce daně proto není oprávněn poté, co soud ve správním soudnictví zrušil rozhodnutí správce daně prvního a druhého stupně, „pokračovat“ v daňové kontrole, která již byla ukončena, neboť zákon takový postup nepředvídá. V případě takového postupu finančního úřadu se proto nemůže vůbec jednat o daňovou kontrolu ve smyslu ustanovení § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž o postup, který je prováděn zcela nad zákonný rámec vymezený zákonem o správě daní a poplatků. V tomto smyslu se finanční úřad pohybuje mimo pravomoc svěřenou mu zákonem, a tímto excesem porušuje ústavní princip garantovaný čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 1 Listiny. Jednáním, jímž finanční úřad takzvaně „pokračuje“ v provádění daňové kontroly, ačkoliv tuto formu postupu správce daně zákon o správě daní a poplatků nepředvídá, vybočuje z ústavních kautel citovaných článků Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat pouze v případech a mezích stanovených zákonem a pouze způsobem, který zákon stanoví, a povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 20. listopadu 2002 sp. zn. I. ÚS 512/02 ve věci ústavní stížnosti M. H. proti jinému zásahu Finančního úřadu v Klatovech spočívajícímu v

Nahrávám...
Nahrávám...