dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 129/1996 SbNU, sv. 6, K právu účastníka vyjádřit se ke všem prováděným důkazům jako k jedné z ústavních zásad spravedlivého procesu;

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, nález č. 129

III. ÚS 113/96

K právu účastníka vyjádřit se ke všem prováděným důkazům jako k jedné z ústavních zásad spravedlivého procesu
K povinnosti soudu komplexně odůvodnit své rozhodnutí

1. Jestliže odvolací soud provedl dokazování nad rámec dokazování před soudem I. stupně in camera, mimo vlastní odvolací jednání, očividně vyloučil účastníky řízení z možnosti se k provedeným důkazům vyjádřit. Takovýto postup je však ve výrazném rozporu nejen s ustanovením zákona (občanského soudního řádu), ale je současně v rozporu s Listinou základních práv a svobod, totiž s ústavně zaručeným základním právem na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 al. 2 in fine).

Nejen veřejnost soudního jednání a právo účastníka soudního řízení být u jednání před soudem přítomen, ale - nikoli v poslední řadě - i jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům, náleží k základním, nejen procesním, ale především též k ústavním podmínkám spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), v němž práva mají býti chráněna (čl. 90 ústavního zákonač. 1/1993 Sb.)

2. Jestliže občanský soudní řád obecným soudům kogentním způsobem předepisuje náležitosti rozsudku (§ 157 občanského soudního řádu) a jestliže mezi ně řadí i povinnost v odůvodnění rozsudku vyložit, jakými úvahami se obecný soud řídil, jestliže neprovedl i další důkazy (§ 157 odst. 2 občanského soudního řádu), vyplývá z toho podle přesvědčení Ústavního soudu nepřípustnost návrhy na soudem odmítnuté důkazy v odůvodnění rozhodnutí opomíjet.

Nález

Ústavního soudu České republiky (III. senátu) ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. III. ÚS 113/96 ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. V. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 24. 1. 1996 sp. zn. 19 Co 262/95 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově z 31. 1. 1995 sp. zn. 4 C 128/93 o vydání movitých věcí nebo zaplacení náhrady.

I. Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 1996 sp. zn. 19 Co 262/95, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 1. 1995 sp. zn. 4 C 128/93 se zrušují.

II. Odůvodnění

Včas podanou (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a formálně bezchybnou (§ 77 odst. 3, 4, § 34 zák. č. 182/1993 Sb.) ústavní stížností brojí stěžovatel proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů (rozsudkům Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. ledna 1995 sp. zn. 4 C 128/93 a Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 1996 sp. zn. 19 Co 262/95) a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.] vyplývající především z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též z čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky; porušení již zmíněného základního ústavně zaručeného práva spatřuje jednak v tom, že oba obecné soudy v jeho restituční věci (šlo o nároky na vydání movitých věcí, případně povinnost zaplatit za ně náhradu ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., v současně platném znění) se dostatečným způsobem nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, v důsledku čehož dospěly k nesprávným práv ním závěrům, jednak v

Nahrávám...
Nahrávám...