dnes je 4.12.2022

Input:

Nález 12/2003 SbNU, sv. 29, K právu účastníků řízení vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 29, nález č. 12

II. ÚS 523/02

K právu účastníků řízení vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně

Podle § 221 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle § 219 o. s. ř., rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, se v konkrétním případě jedná o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02 ve věci ústavní stížnosti P. V. a M. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10. 5. 2002 sp. zn. 13 Co 175/2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 9. 1. 2002 sp. zn. 17 C 40/2001, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení peněžité částky.

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2002 sp. zn. 13 Co 175/2002 se zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 29. 7. 2002 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 1. 2002 sp. zn. 17 C 40/2001 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2002 sp. zn. 13 Co 175/2002, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Napadeným rozsudkem ze dne 10. 5. 2002 sp. zn. 13 Co 175/2002 Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu

Nahrávám...
Nahrávám...