dnes je 29.3.2024

Input:

Nález 11/2001 SbNU, sv. 21, K právu na ochranu zpráv podávaných telefonem

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 21, nález č. 11

II. ÚS 502/2000

K právu na ochranu zpráv podávaných telefonem

Soukromí každého člověka je hodno ochrany podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod nejen z hlediska vlastního obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě volání mobilním telefonem i o základových stanicích zajišťujících hovor. Tyto údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu.

Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem patří především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný v uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, který se skládá z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování.

S ohledem na to, že jsou stanovena pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu ze strany státních orgánů, která umožňují kromě dalších údajů pořídit především obsah telefonické zprávy, je možné postupovat podle těchto pravidel i při pořizování či získávání těchto „dalších“ údajů, tj. při evidování telekomunikačního provozu.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 22. ledna 2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 22. 6. 2000 sp. zn. 2 To 35/2000, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze o odsouzení stěžovatele za trestný čin loupeže.

I. Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. 2 To 35/2000 se v části týkající se J. H. zrušuje.

II. Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. 2 To 35/2000, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2000 sp. zn. 8 T 24/99. Vydáním tohoto usnesení měla být zasažena jeho ústavní práva obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a současně čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

Ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 8 T 24/99 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel spolu s dalšími dvěma spoluobžalovanými byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2000 sp. zn. 8 T 24/99 uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 a 3 trestního zákona, a to dílem dokonaným a dílem ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k pokusu trestného činu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Za spáchání uvedeného trestného činu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Trestného činu se podle zjištění soudu dopustil spolu s dvěma spoluobžalovanými dne 18. 6. 1997, kdy (ještě s dalšími dosud neznámými osobami) na silnici č. I/38 mezi

Nahrávám...
Nahrávám...