Nález 108/2002 SbNU, sv. 27, K právu na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení; K právu na právní pomoc

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, nález č. 108

I. ÚS 729/01

K právu na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení
K právu na právní pomoc

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud dále zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich omezení musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jestliže tedy podle § 101 odst. 2 občanského soudního řádu (poznámka: ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.) platilo, že „Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům.“, je zřejmé, že tuto zákonnou výjimku ze základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny nelze chápat způsobem rozšiřujícím.

Ústavní soud respektuje právo obecného soudu posoudit, zda žádost o odročení podaná účastníkem řízení je v konkrétním případě podložena „důležitým důvodem“ ve smyslu citovaného ustanovení občanského soudního řádu. Jinými slovy, je zřejmé, že obecné soudy nejsou povinny akceptovat jakékoliv žádosti o odročení, neboť pak by v konkrétních případech mohlo ze strany některých účastníků řízení docházet k záměrným procesním obstrukcím. V souzené věci nicméně spočívá podstata problému v tom, že příslušný senát odvolacího soudu vinou administrativního pochybení v době svého rozhodování zjevně vůbec nevěděl o existenci omluvy a o návrhu na odročení jednání. Odvolací soud proto objektivně nemohl posoudit důvodnost omluvy účastníkova právního zástupce z nařízeného jednání.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 28. srpna 2002 sp. zn. I. ÚS 729/01 ve věci ústavní stížnosti S. U. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 30. 10. 2000 sp. zn. 53 Co 392/2000, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 22. 2. 2000 sp. zn. 23 C 85/98, že stěžovatelka je povinna zaplatit finanční částku, a proti usnesení Nejvyššího soudu z 9. 10. 2001 sp. zn. 33 Odo 510/2001, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání.