dnes je 26.11.2022

Input:

Nález 103/1999 SbNU, sv. 15, K odpovědnosti účastníka řízení za zvolený procesní postup; K rámci poučovací povinnosti soudu; K nevyčerpání všech zákonem daných procesních prostředků k ochraně práva

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15, nález č. 103

III. ÚS 198/98

K odpovědnosti účastníka řízení za zvolený procesní postup
K rámci poučovací povinnosti soudu
K nevyčerpání všech zákonem daných procesních prostředků k ochraně práva

Každé uplatnění práva (nároku) podléhá v řízení před soudy procesním pravidlům, která nelze přehlížet nebo dokonce opomíjet; uplatnění práva je úzce spojeno s procesním postupem, který účastník řízení zvolí a za který také sám nese odpovědnost.

V soudní jurisdikci nelze připustit rozdíly mezi věcmi restitučními a jinými, neboť posouzení všech nároků bez ohledu na jejich povahu podléhá vždy stejným a obecně platným procesním zásadám.

Požadovat po obecných soudech, aby podle občanského soudního řádu poučovaly účastníky řízení či jejich zástupce „o konstrukci žalobního petitu“, by nepochybně vykročilo z rámce zákonem uložené poučovací povinnosti.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 13. července 1999 sp. zn. III. ÚS 198/98 ve věci ústavní stížnosti České obce sokolské proti rozsudkům Nejvyššího soudu z 11. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96, Krajského soudu v Brně z 1. 2. 1995 sp. zn. 12 Co 336/93 a Okresního soudu Brno-venkov z 25. 1. 1993 sp. zn. 7 C 839/92 ohledně zamítnutí stěžovatelčiny žaloby o vrácení nemovitostí.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)] a po výzvě Ústavního soudu doplněnou následným podáním, a tedy v podstatě za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své restituční věci (Okresní soud Brno-venkov, sp. zn. 7 C 839/92) rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 1993 a spolu s ním též rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. 2. 1995 (Krajského soudu v Brně, sp. zn. 12 Co 336/93) a rozsudek dovolacího soudu ze dne 11. 12. 1997 (Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Cdon 1374/96) a tvrdila, že všechny obecné soudy svými rozhodnutími jako orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručené základní právo na právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy porušily především poučovací povinnost [§ 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], a dále též tím, že „zpochybnily (sc. v průběhu zahájeného řízení) možnost změny žalobního petitu z původní formulace... a zabránily tak nápravě majetkové křivdy“; s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů a s tvrzením, že v jejích intencích lze restituční nárok (v posuzované věci jde o sokolovnu s přilehlými pozemky) uplatnit buď žalobou na uzavření dohody nebo žalobou na vydání věci, že změnu žalobního žádání (petitu) lze provést i v odvolacím řízení, a zejména že žalobě nevyhovujícími výroky obecné soudy pominuly účel zákona (č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další

Nahrávám...
Nahrávám...