dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 102/1996 SbNU, sv. 6, K principu rovnosti v právech

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, nález č. 102

IV. ÚS 176/96

K principu rovnosti v právech

Ze smyslu a účelu zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že pokud občan splňuje obecné podmínky stanovené tímto zákonem pro hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání, musí mu být toto zabezpečení poskytnuto, ať již je jeho výše stanovena podle ustanovení zvláštních či podle ustanovení obecných. Jiný výklad je v rozporu s principem rovnosti v právech.

Nález

Ústavního soudu České republiky (IV. senátu) ze dne 10. října 1996 sp. zn. IV. ÚS 176/96 ve věci ústavní stížnosti J. F. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 1996 sp. zn. 38 Ca 114/95 a proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze 17. 2. 1995 zn. 44/601/4605/3. 2. 1995 o odmítnutí výplaty hmotného zabezpečení před nástupem do práce.

I. Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 1996 sp. zn. 38 Ca 114/95 a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 17. 2. 1995 zn. 44/601/4605/3. 2. 1995 se zrušují.

II. Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 1996 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 1996 sp. zn. 38 Ca 114/95, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky ze dne 17. 2. 1995 zn. 44/601/4605/3. 2. 1995. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli odmítnuta výplata hmotného zabezpečení před nástupem do zaměstnání. Tento závěr odůvodnil správní orgán a následně i soud tím, že stěžovatel sice formálně splňuje podmínku pro přiznání hmotného zabezpečení, avšak poněvadž jeho poslední zaměstnání bylo v cizině, bylo by možné hmotné zabezpečení poskytnout pouze tehdy, pokud by byl účasten sociálního zabezpečení v České republice. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí, když podle jeho názoru pojem předchozí zaměstnání ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. nepochybně vyjadřuje, že všechna zaměstnání předcházející žádosti o zprostředkování zaměstnání se z hlediska naplnění doby tímto ustanovením požadované sečítají, zatím co pojem „poslední“ zaměstnání užitý v § 17 tohoto zákona znamená určení toho z předcházejících zaměstnání, které se stává základem pro výpočet dávky. Podle názoru stěžovatele soud vůbec nevysvětlil, proč nemůže obstát tvrzení žaloby, že relevantním posledním zaměstnáním, ze kterého je třeba výpočet provést, je to zaměstnání, ve kterém byl stěžovatel naposledy účasten sociálního zabezpečení v České republice. Stěžovatel chápe dobu, v níž své právo může uplatnit (§ 13 odst. 1 cit. zákona) jako jakousi „ochrannou lhůtu“, ve které, podá-li žádost, musí mu být hmotné zabezpečení přiznáno. Postup správních orgánů i soudu považuje za diskriminační, neboť ve svých důsledcích omezuje právo občana svobodně si zvolit zaměstnání, a to i v cizině. Dochází tak k porušení ústavního principu rovnosti, neboť zde není žádný veřejný zájem na tom, aby občan, který místo toho, aby zůstal nezaměstnaným, si najde zaměstnání v cizině, byl v důsledku toho v podstatně nepříznivějším postavení nežli ten, kdo zůstane doma.

Ze všech výše uvedených důvodů je

Nahrávám...
Nahrávám...