1.3.15 Správní uvážení
doc. JUDr. Pavel Mates, CSc.
Správní uvážení či diskreční oprávnění představuje jeden z nejkomplikovanějších institutů správního práva. Třebaže se ve spojení s "oprávněním“ vybavuje představa, že je na správním orgánu, zda k němu sáhne či nikoli, ve skutečnosti platí, že tam, kde zákon používá slova "může“ či "lze“, je jeho povinností uvážení použít. Slovy Nejvyššího správního soudu: "Rubem diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít...“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5As 51/2007-110).
Pokud tedy správní orgán diskreci použije vadně nebo nepoužije vůbec, jedná protizákonně a náprava zde je možná instančním postupem v rámci veřejné správy nebo soudním přezkumem.
Smysl diskrece je v tom, že jejím prostřednictvím lze vyřešit zvláštní požadavky, které vznikají v souvislosti s konkrétními případy, jejichž řešení nelze ani v obecně formulované normě předvídat, takže by nebylo možno přiznat právo či uložit povinnost, a je třeba správnímu orgánu dát možnost, aby si zvolil určité rozhodnutí.
Diskrece umožňuje nejen zvažovat, ale také vyvažovat spravedlnost. Její nevýhoda spočívající v tom, že oslabuje právní jistotu, je vyvažována tím, že poskytuje legální půdu k tomu, aby bylo možno řešit zvláštní případy, které nemohou být jinak předvídány.
To, zda vůbec bude použita a v jaké podobě, je záležitostí právně politickou, ale zákonodárce by si měl uvědomit, že s výrazným praktickým dopadem. Žádné obecné pravidlo, které by stanovilo, kdy lze uvážení zakotvit, neexistuje. Nikdy by se však nemělo dít nahodile, ale na základě bedlivého posouzení vhodnosti jeho zakotvení s ohledem na nutnost zajištění právní jistoty a jiných základních práv občanů a rozboru podmínek a potřeb úpravy daných společenských vztahů.
Zakotvení diskrece by mělo být vždy opřeno o objektivní a rozumné důvody s přihlédnutím k zásadě přiměřenosti, při respektování toho, zda je namístě naplňovat veřejný zájem v konkrétních případech diferencovanými postupy (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1354/09).
Diskreci můžeme chápat jako výraz důvěry v úroveň veřejné správy, že se bude schopna vyrovnat se všemi nároky, která z ní plynou, což v širších souvislostech je výrazem pro dobrou správu.
Vymezení pojmu diskrece
Vymezení pojmu diskrece, neboli uvážení, který není legálním termínem, je samozřejmě u jednotlivých autorů různé. Připomeňme si pojetí alespoň několika autorů ze sféry akademické i justiční. P. Průcha pod pojmem správního uvážení chápe situaci, kdy s existencí určitého skutkového stavu není spojen jediný nutný právní výsledek. Správní orgány zde mají zvolit jedno z více řešení, které je předvídáno právní normou (mohou či nemusejí přiznat nějaké právo či uložit povinnost, pro vydání konkrétního rozhodnutí jsou možné různé varianty apod.). Dodává k tomu, že uplatňováno by mělo být tam, kde to vyžaduje veřejný zájem, který je třeba naplňovat diferencovanými právními řešeními. Podle S. Skulové je uvážení právem založený prostor pro volbu určitého postupu, řešení či rozhodnutí, tedy zda něco učiní nebo nikoli, resp. jaký obsah bude jeho rozhodnutí mít. M. Mazanec vymezuje uvážení jako zákonnou možnost, resp. povinnost správního orgánu použít některé z více řešení za podmínky, že byly procesně správně zjištěny všechny skutkové okolnosti, které jsou pro takové uvážení nezbytné. Konečně F. Melzer nalézá potřebu či přímo nezbytnost správního uvážení tam, kde není možno podle korektně metodologického přístupu dospět při aplikaci právního předpisu k jednoznačnému a použitelnému závěru. Rozhodnutí se zde musí dít na základě diskrece, protože jinak by došlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae).
O diskreci lze tedy hovořit tam, kde s existencí skutkového stavu není spojen jednoznačný právní následek. Správním orgánům je zde zákonem dána možnost, resp. uložena povinnost, aby po zvážení všech relevantních skutečností zvolily některé z předvídaných řešení. Někdy jde o možnost zvážit, zda rozhodnutí vůbec vydají či nikoli, jindy vydají-li rozhodnutí v mezích hledisek stanovených zákonem nebo v obecných limitech plynoucích z principů správního práva, ústavních zásad či obecných právních principů. Tyto meze musejí být akceptovány, protože jinak by se jednalo o libovůli.
Správní uvážení nesmí být libovůlí ani tam, kde neexistují žádná kritéria či jedná-li se o zcela nenároková práva. Vždy je tu přinejmenším právo na spravedlivý proces, což zahrnuje i právo na to, aby vůbec proběhl a nedošlo k odmítnutí spravedlnosti, dále právo na shodné posuzování skutkově shodných případů a v neposlední řadě právo na soudní přezkum rozhodnutí. Nezbytně je třeba respektovat ústavní maxima, jakými jsou zákaz diskriminace, příkaz zachovat lidskou důstojnost, právo na rovnost a další.
V tomto duchu vyznívá i Doporučení výboru ministrů rady Evropy 80/2, podle něhož patří ke standardům správního uvážení to, že správní orgán sleduje toliko předepsaný účel, vychází pouze ze skutečností, které jsou pro daný případ relevantní, a zachovává přitom objektivitu a nestrannost, dodržuje princip rovnosti, dbá na vyváženost mezi tím, jak nepříznivý zásah do práv, svobod a zájmů může rozhodnutí přinést, a tím, co je účelem rozhodnutí, rozhoduje v rozumné, okolnostem případu přiměřené době a posuzuje zvláštní okolnosti případu v souladu s uplatněním každé obecné směrnice veřejné správy.
Zákonná vázanost a volnost
V literatuře i judikatuře se vždy v souvislosti s uvažováním vymezují dvě kategorie režimu správních rozhodnutí, a to vázanosti či zákonné vázanosti a volnosti. Tyto pojmy stojí z hlediska sémantického na zcela opačných pólech, v realitě aplikační praxe je tomu však jinak.
S vázaností bývá někdy spojována představa, že příslušný správní orgán sází konkrétní skutkovou podstatu pod zákonnou skutkovou podstatu jako naprogramovaný stroj, což je však pojetí velmi mylné. Vždy i tam, kde hypotéza připouští jen jedno řešení či postup, má aplikující orgán možnost, resp. i povinnost jisté úvahy, např. pokud jsou obsahem normy neurčité pojmy. Na druhé straně žádný akt, byť v režimu zcela volné úvahy, není vůbec vyňat z právní regulace. To platí např. o udělování státního občanství, které je výrazem státní suverenity a děje se ve sféře "zcela“ volného uvážení, nicméně "při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, a dodržení pravidel logického vyvozování k rozhodnutí“ (rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 6 A 94/2002-43 a čj. 7 A 31/2002-33).
Rozdíl mezi rozhodováním v režimu zákonné vázanosti a volnosti není kvalitativní, ale kvantitativní a plyne z toho, jak obecně je formulována zákonná skutková podstata.
Modelově jsou povětšinou uvažovány tři hlavní stupně vázanosti:
- - úplná (zákonná) vázanost,
- - vázané uvážení,
- - volné uvážení.
Pokud jde o první případ, Nejvyšší správní soud zcela vyloučil možnost diskrece tam, kde to zákon neumožňuje, a dovodil, že pokud by si správní orgán usurpoval správní uvážení, kde to právo nepovoluje, postupoval by protizákonně i protiústavně (rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 74/2010-77). Uvážení není rovněž možné, stanoví-li zákon jednoznačné podmínky pro určitý postup a jeho výsledky nebo ukládá povinnost jednat určitým způsobem (např. zahájit ex officio řízení o odstranění stavby, povinnost řízení zastavit nebo uložit sankci zákazu činnosti). Váže-li norma na určitý skutkový stav pouze jedno řešení, není uvážení přípustné.
Např. je-li podmínkou k získání živnostenského oprávnění dosažení 18 roku věku, nemá správní orgán žádné pole k úvaze, pokud se týče podstaty aktu (nemůže např. vázat jeho vznik na dosažení zletilosti), obdobně platí-li, že odpovědnost za přestupek vzniká dovršením 15 roku věku, není možno podrobit toto kritérium úvaze.
Hranice mezi možností a vyloučením správního uvážení je shledávána také v povaze správního aktu. Akty deklaratorní se považují za právem vázané, protože pouze potvrzují již existující situaci, zatímco konstitutivní akty dávají prostor pro správní uvážení. U nárokových práv, se konstatuje, že tato jsou dána či nikoli, a prostor pro uvážení tu neexistuje, u rozhodnutí, která práva mohou přiznat, je taková možnost pojmově dána a tím se vytváří rámec pro diskreci. Aplikující orgán musí určit, je-li tu nárok, a pak nemá prostor pro diskreci, v opačném případě je mu otevřen.
Možnost diskrece nepřichází tam, kde zákon určuje za použití určitých termínů z exaktních věd jistý stav či výsledek (tak je tomu např. v oblasti ochrany určitých druhů rostlin a živočichů či veterinární správy).
Vázanosti lze dosáhnout také tím, že dochází k vydání vnitřní instrukce stanovící závazný výklad, vůči němuž musí být zachována poslušnost a jiný postup je vylučován.
Na tuto situaci se lze ovšem dívat i tak, že tu vlastně o omezení diskrečního oprávnění nejde, protože pokud vyšší instance takovou instrukci vydá, fakticky tím atrahuje diskreci na sebe, takže na samotné podstatě uvážení se nic nemění.
Vydání takových směrnic nemusí být v rozporu s požadavkem právní jistoty. Jde tu o proces označovaný jako přechod od volného k pravidelnému rozhodování. Tyto směrnice by ovšem měly upravovat pouze běžné postupy, naplněn musí být též požadavek zajištění snadné informovanosti všech dotčených osob o jejich obsahu. Nelze přitom vyloučit, že se správní orgán v rámci zákonné možnosti uvážení od směrnice, resp. stávající praxe odchýlí (např. ve výrazně atypickém případě), ale pak je třeba, aby tento postup náležitě odůvodnil, přičemž změna přichází v úvahu pouze do budoucna (rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 4/2001-50 a čj. 2 Ans 1/2005-59 a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 88/2006-132).
Rozdíl mezi jednotlivými druhy rozhodování lze demonstrovat na § 25 zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (zák. č. 357/1992 Sb.). Zatímco podle odst. 1 ministerstvo financí může ve vztahu k cizině podle potřeby stanovit odchylky od zákona k zabránění dvojímu zdanění, k zachování vzájemně stejného postupu s cizinou nebo k provádění opatření nutných s ohledem na postup cizích orgánů nebo podle odst. 4 může daň zcela nebo částečně prominout při řešení důsledků živelních pohrom a jiných mimořádných hromadných událostí z důvodu odstranění tvrdosti. Je tedy na jeho úvaze, zda tak učiní, nebo ne. Naproti tomu v případě, že dojde k odstoupení od smlouvy, vrácení daru pro vady nebo zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, pokud se tak stane ve lhůtě 3 let od stanovené události, musí být daň z převodu nemovitostí nebo daň darovací prominuta, zde tedy ministerstvu žádný prostor k úvaze, pokud jde o obsah aktu, není vytýčen.
V této souvislosti bývá nastolována otázka, nakolik je správní orgán při užití diskrece zcela volný. Přes veškerá leckdy složitě formulovaná stanoviska, kterými se dospívá k závěru, je odpověď nakonec velmi stručná: není.
Nejvyšší správní soud zdůraznil jako obecnou zásadu, že "i při volném správním uvážení je totiž správní orgán omezován principy platícími v moderním právním státě, a to zejména principem legitimního očekávání, který ač nebývá v zákonných textech výslovně pojmenován, je tradičně považován za součást českého právního řádu, který je ostatně odvoditelný také ze základních zásad správního řízení“. K tomu v jiné souvislosti dodal, že ani volná diskrece není ničím nelimitované dobrodiní, ale klade na správní orgán určité nároky. Rozhodování se musí vyvarovat libovůle, je nutno rozlišovat mezi různými případy na základě racionálních, logických a nediskriminačních kritérií a posuzovat obdobné případy obdobně a různé případy různě. Na zřeteli je třeba mít také skutečnost, že právní řád je vybudován na hierarchii, a vždy je třeba brát v úvahu nejen tzv. jednoduché právo, ale také právo ústavní a jeho principy, jakými jsou právo na spravedlivý proces, rovnost, právo na právní pomoc a další. Rovněž Ústavní soud konstatoval, že volné uvážení nelze chápat jako libovolnou úvahu, nýbrž pečlivé zhodnocení okolností věci a odpovědné a řádné rozhodnutí (v dané věci, co se týče nákladů řízení). To platí i v takových případech, jakými je odstraňování tvrdostí nebo udělení povolení v podobě pravé koncese, na které neexistuje hmotné právo, kde nicméně musí být garantováno právo na spravedlivý proces (rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 85/2007-54, čj. 1 As 70/2008-79, čj. 6 A 25/2002-49; usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2330/10, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2556/07).
Rozhodovací správní praxe
Mezi nástroje, které vymezují prostor pro použití diskrece, patří rozhodovací správní praxe. Jde o ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost, resp. nečinnost orgánu veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad právních předpisů. O správní praxi lze hovořit i tam, kde správní orgán je zmocněn k určitým úkonům, aniž by jeho postup byl do detailu regulován právním předpisem (např. postup při odebírání vzorků pro účely výkonu dozoru nebo pověření tzv. oprávněné úřední osoby k vedení řízení), a díky tomu se vytvoří všeobecně dodržované a předvídatelné procedury. Současně pak platí, že vytvoří-li si správní orgán určitá vnitřní kritéria pro svoje rozhodování, musí se jimi nadále řídit a nemůže je bez dalšího měnit rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 45/2007-255 a čj. 5 As 61/2006-31, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 88/2006-132).
Nelze však trvat na tom, aby správní praxe byla za všech okolností neměnná. Dospěje-li tedy správní orgán např. na základě nových odborných posouzení k závěru, že je namístě ji změnit (v daném případě se jednalo o ochranu kulturních památek), je nejen oprávněn, ale přímo povinen tak učinit a diskreci vyložit v souladu s těmito poznatky. Tím spíše to musí realizovat v případě, že shledá svůj předchozí výklad v rozporu se zákonem. Tento postup ovšem musí náležitě zdůvodnit tak, aby bylo zcela nepochybné, že se nejedná o libovůli. Podobně jako je tomu v případě směrnic, je odchylka, resp. nová praxe zásadně možná pouze pro futuro a za situace, kdy se s ní dotčené subjekty mají možnost seznámit (rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 5 Ads 88/2006-132, čj. 2 As 7/2005-86 a čj. 7As 43/2009-58).
Ústavní soud dokonce nevyloučil změnu správní praxe i za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů. K takové změně pak může dojít toliko ze závažných a principiálních důvodů, které směřují k dosažení určité právem chráněné hodnoty a postupováno má být opatrně, zdrženlivě a vše má být náležitě objasněno v odůvodnění (nález Ústavního soudu sp. zn. 619/06, sp. zn. IV. ÚS 613/06 a I. ÚS 2373/07).
Vodítkem pro aplikující orgán při použití diskrece jsou kritéria obsažená v zákoně, která mu určují, jakými cestami se má ubírat. Tak je tomu např. u ukládání sankcí za správní delikty, kde jsou demonstrativně určena hlediska, k nimž je třeba v konkrétním případě přihlížet.
Problém však nastává tam, kde zákon žádná hlediska nestanoví, a také u volné diskrece, což ovšem není totéž. Jak ukazuje praxe, má pro rozhodování správních orgánů v těchto případech největší význam judikatura správních soudů, která jim zprostředkovává příslušné informace.
K dispozici jsou však i jiné nástroje, jak v případě volné diskrece, tak tam, kde nejsou kritéria určující jak postupovat. Aplikující orgán sem má promítnout průměrné životní zkušenosti běžného člověka, svoje životní zkušenosti a speciální poznatky, jichž nabyl v průběhu projednávání konkrétní věci. Měl by se oprostit od té části dojmů, které se vymykají běžným zkušenostním životním standardům. Postup by tedy vždy měl být opřen o racionální a objektivní hodnocení.
S výkonem veřejné správy je již trvale spojen e-government, jehož významným znakem je elektronizace správních procesů a dalších činností. Díky tomu mohou být mnohé správní činnosti realizovány unifikovaně a v podstatě zde pak záleží na tom, jak bude příslušný rozhodovací algoritmus nastaven. Taková situace omezuje míru nejistoty tam, kde přichází diskrece v úvahu, protože se tu postupuje jednotně, současně se tím však kladou zvýšené nároky na ty, kteří takové programy tvoří, a na jejich efektivní kontrolu, která se vymyká běžným představám a možnostem těch, jichž se takové rozhodování týká.
Diskreční oprávnění souvisí s otázkou veřejných subjektivních práv a povinností. V úvahu zde přicházejí samozřejmě pouze ta práva, k jejichž realizaci je třeba aktivity správního orgánu, čili která nevznikají ex lege.
Zákon může stanovit určité obecné podmínky pro přiznání práva, nicméně v rámci uvážení, případně i v kombinaci s neurčitými pojmy, lze poskytnout i další plnění, výhody a oprávnění, na které neexistuje veřejné subjektivní právo (např. prominutí daňové povinnosti nebo příslušenství daně). Avšak ani zde není úvaha správního orgánu volná a poskytnutí takového "nadlimitního“ práva nepředstavuje dobrodiní z jeho strany. Vždy tu totiž existuje subjektivní veřejné právo na spravedlivý proces, resp. i soudní přezkum, rozhodováno musí být v mezích zákona a všech principů, které tvoří součást hmotného práva, při respektování zásady rovnosti a s vyloučením svévole (nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/10 a sp. zn. III. ÚS 2556/0).
Je nepochybné, že správní uvážení ubírá na právní jistotě. Odtud je vznášen požadavek, aby se jím šetřilo v oblasti ochrany základních práv a vrchnostenské správy, typicky ve sféře správy daňové, sociálních věcí či na úseku ochrany veřejného pořádku a bezpečnosti.
Jenže realita je jiná a navíc obohacována o to, že není vždy předem zřejmé, v jaké pozici správa vystupuje, vzhledem k tomu, že se stále více rozšiřuje pojetí správy jako služby veřejnosti, takže jen konkrétní akt může určit, v jaké pozici v dané situaci vystupuje. Sílí přitom pojetí, že i tam, kde správní orgán koná typické policejní činnosti, funguje jako služba veřejnosti, ochrany obecných zájmů. To demonstroval Nejvyšší správní soud v případě kasační stížnosti o nařízení odstranění nepovolené stavby, když dovodil, že se tu primárně chrání zájem na dodržování stavební kázně, která prospívá širšímu okruhu subjektů (rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 7/2010-108).
Použití diskrece není omezeno pouze na určitá rozhodnutí, samozřejmě za podmínky, že ji zákon vůbec povoluje. Může tedy stejně dobře nalézt místo v rozhodnutí meritorním jako procesním, ale též u nejrůznějších aktů mezitímní povahy atd.
Přihlédnout je vždy třeba minimálně k tomu, že pokud by rozhodnutí bylo zcela striktně zákonem determinováno, mohlo by se dostat v konkrétním případě do rozporu s tím, co zákon ve skutečnosti sleduje, a se zásadou spravedlnosti (např. potřebou zajistit osoby v obtížných sociálních poměrech, které se vymykají obecnému standardu obsaženému v zákoně).
Specifická je situace v činnosti veřejných sborů, konkrétně v otázce použití donucovacích prostředků. Diskrece se tu netýká jejich rozhodovací činnosti, nýbrž faktických pokynů a bezprostředních zásahů. Příslušné zákony stanoví, které donucovací prostředky mohou příslušníci sborů použít, jejich výčet je taxativní a uzavřený, jiné tedy v úvahu nepřicházejí. Mezi nimi však neexistuje žádná hierarchie, takže je na odpovědnosti každého příslušníka veřejného ozbrojeného sboru, jak situaci vyhodnotí a uváží, zda nelze požadovaného cíle dosáhnout jiným způsobem, je-li respektován princip proporcionality či nezbytné nutnosti, nakolik je donucovací prostředek adekvátní situaci a v jaké intenzitě má být použit. Je zde sice veden zákonnými kritérii, ta jsou však velmi volná a obsahují řadu neurčitých pojmů (viz např. § 53 zákona o Policii České republiky). Je to situace již na první pohled komplikovaná, protože mnohdy je nutno reagovat ve zlomku sekundy. Mimo to je třeba brát v úvahu i tak obecné kategorie, jakými jsou přiměřenost, minimalizace či vhodnost, což je tím naléhavější, že tu dochází k zásahům i do základních práv dotčených osob. Na druhé straně si však nelze dosti dobře představit, že by se právě zde diskrece neuplatňovala (viz rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tomasi versus Francie z roku 1992 a Ribitsch versus Rakousko z roku 1995).
Diskrece jednání
Pokyn k uvážení může být z hlediska legislativně technického zřejmý, použije-li zákon termínů jako "lze“, "je možno“, "je oprávněn“ nebo obdobné pojmy, zde se hovoří o diskreci volby, tedy obsahu rozhodnutí, aniž byla správnímu orgánu uložena povinnost tak učinit, a dokonce nemusejí být ani stanovena kritéria, podle nichž se má postupovat. Nebo to může být právě naopak, kdy zákon přikazuje, aby něco učinil, a dává mu v tomto ohledu na vybranou z více variant, jako je tomu u zmíněných bezprostředních zásahů příslušníků veřejných sborů. V tomto případě se hovoří o diskreci jednání, tedy povinnost výběru některé z aktivit předepsaných zákonem.
Vždy však musí být tato možnost dána zákonem či na jeho základě, ať výslovně nebo implicitně, což souvisí s požadavkem, aby se veškeré činnosti orgánů veřejné správy děly pouze na základě zákona a v jeho mezích, neboť se tu realizuje jejich pravomoc.
Výraz "může“, "je oprávněn“ a další se však vykytují i jako ustanovení kompetenční, kdy nezakládá diskreci, ale pravomoc a působnosti, kterou musí za daných podmínek realizovat. Tak např. § 63 odst. 2 zákona o Policii České republiky opravňuje policistu, aby dotyčnou osobu vyzval za stanovených podmínek k prokázání totožnosti. Jsou-li tyto podmínky naplněny, musí tak konat a nemá v tomto směru na výběr. Často se s těmito formulacemi setkáváme u sankčních ustanovení v podobě spojení "lze uložit pokutu do výše“. Tím ovšem není dáno příslušnému orgánu na zvážení, zda pokutu uloží či nikoli, protože musí na základě zásady oficiality, která ovládá správní trestání, projednat a uložit sankci za každý delikt, o kterém se dozví, diskrece se vztahuje pouze na výši sankce.
Termíny jako "může“, "musí“ a další jsou legislativně nejednoznačné a záleží na jejich zařazení v textu normy i na širších souvislostech právního řádu, resp. jeho odvětví. Již z toho plyne, že při tvorbě právních předpisů by mělo být pečlivě uvažováno, kdy ten který pojem použít, aby nedocházelo k interpretačním potížím, které nutně zakládá každá taková právní regulace (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10 a I. ÚS 734/04).
Problém je o to závažnější, že v jednom zákoně, ba i v jeho jednotlivých ustanoveních, se někdy tyto pojmy objevují ve svých různých významech současně. Tak např. podle ustanovení § 4 odst. 3 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, platí, že: "Ministr práce a sociálních věcí může odstraňovat tvrdosti, které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, a může pověřit správy sociálního zabezpečení, aby odstraňovaly tvrdosti v jednotlivých případech.“ Výraz "může“ použitý na prvém místě je kompetenční, další mu dává diskreci volby. Pak je tu ještě § 54 zákona, v němž jsou pak obsažena sankční ustanovení, kdy správní orgán musí pokutu uložit a na jeho úvaze je, v jaké výši tak učiní.
Jistě nelze souhlasit s tím, že diskrece právo tvoří. Aplikující orgán zde totiž nemá před sebou žádnou mezeru, kterou by musel vyplňovat, jde tu pouze o volbu řešení, které je někdy povinen, jindy musí učinit, ve více či méně širokých mantinelech, které příslušný zákon stanoví.
Rozdíl mezi neurčitým pojmem a diskrecí
Důležité je uvědomit si…
